Argo a spol.

Nešťasná událost před pár dny Dara s Míťou a hledání jejích příčin mi připomnělo Argovo dětství, jeho hry i hračky. A tak právě tímto tématem začínám své vzpomínky na náš život s Argem.

Argovy hračky

Když jsme si Arga dovezli domů, vůbec nás nenapadlo, že by štěně mohlo (a nebo spíš i mělo) mít nějakou svoji hračku. Na tu myšlenku mne přivedla až kamarádka, tak jsme ještě ten večer dali Argovi na hraní plastovou láhev a také antistatickou prachovku (s různobarevnými chlupy na držátku, za které se krásně dalo prachovku tahat i se štěnětem). Obojí se Argovi velice zalíbilo a možná i tyhle první dvě hračky přispěly k bezproblémovému začlenění štěněte do nového domova. Na láhev štěkal, skákal, dorážel i vrčel, do prachovky se odhodlaně zakousl a držel a držel, i když jsme ji tahali hodnou chvíli po koberci. Právě ta prachovka zůstala po dlouhou dobu jednou z Argových nejmilejších hraček. A po pravdě: hračkami zaměstnané a hrami s nimi unavené štěně už nemá příliš potřebu rozkousávat věci kolem sebe.

Skutečnou „psí“ hračku dostal druhý den u nás od kamarádky, když k nám přišla na návštěvu se na Arga podívat. Donesla dvě hračky od svých odrostlých fenek, které si už s nimi nehrály. Jednou z nich byl zřejmě ani ještě nepoužitý plyšový zajíček (materiál byl přírodní, nikoliv umělé vlákno, tak jsme se nemuseli bát, kdyby snad Argo kus hračky sežral), druhá hračka bylo pískací a vrnící rovněž plyšové růžové štěňátko. Právě štěňátko byla hračka, která by zřejmě zajímala většinu štěňat, ale Arga kupodivu nijak nenadchla – zato zajíček s ním spával (a také jezdil na všechny výlety) až skoro do Argových tří let. Argo se k němu choval neuvěřitelně jemně a opatrně. Jako malé štěně, hlavně když mu rostly zuby, sice postupně užužlal jedno jeho ucho a čtvrtku druhého, ale jinak byl zajíček zcela nepoškozený a „jako nový“. Možná právě v této jemnosti byl jeho pozdější laskavý přístup k ostatním zvířecím členům naší rodiny.

Jako velmi oblíbenou hračku si Argo našel sám plstěné pantofle na manželových nohou. Vždycky se zakousl do šitého lemu, manžel s nohou lehce pohupoval a Argo papuči chytil, jak mohl – zoubky i tlapkami.

Později dostal Argo i další hračky, ale líbil se mu jen lanový uzel na přetahovanou a tenisáky. S míčky jsme zkoušeli aportovat, ale aporty Arga nebavily – s míčky či s míčem si hrál hlavně s námi, když jsme si je házeli mezi sebou a mohl se za nimi honit a sebrat nám je pod rukama. A přetahovaná o prachovku, uzel nebo i pevný hadr – to byla zřejmě jeho vůbec nejmilejší hra.  Byla to navíc skvělá průprava na pozdější práci s figurantem. „Pískací“ hračky zato zůstávaly bez většího využití. Argo si je na poprvé trochu požužlal, ale tak jemně, že nikdy nepískaly. A když jsme mu ukázali silnějším stiskem, jak zapískají, a vybízeli ho, aby to také zkusil, nikdy to neudělal a neměl o ně již ani zájem. A také se žádným plyšovým zvířátkem, která měl na hraní, nikdy netřepal. Bylo to velmi zvláštní. Až teď po letech, po zkušenostech s Darem i jezevčíkem Luckym, kteří naopak mají takové hračky velmi rádi, pískají a třepou s nimi, se musím zamýšlet nad tím, proč to tak asi u Arga bylo. Možná k tomu významně přispělo již v raném věku 8 týdnů štěněte rozdělení hraček na „bojové“ a „kamarády“. Také jsme si s Argem hodně hráli holýma rukama či manžel nohama v papučích a když bylo štěně trochu agresivnější, důrazně jsme vyjekli a hned si přestali hrát, takže se Argo velmi rychle naučil, že ve hře s námi musí být jemný – jinak ta báječná hra ihned končí. A signálem ke konci je naše „aúúúú“ po silnějším stisknutí zoubky. A tak možná pak nekousal ani ty hračky, když pískáním proti takovému zacházení bolestně protestovaly… A zkušenost později přenesl i na všechny své kočičí kamarádky a kamarády.