Argo a spol.

Pes pro náš dům

aneb jak jsme si našli Arga

K domu patří pes a tak, když jsme konečně na počátku r. 2000 bydleli v našem novém rodinném domě, začali jsme uvažovat  o pořízení hlídače. Bydlíme na samém okraji Brna v zahrádkách, kde se tehdy začínaly rychle množit krádeže, tak jsme potřebovali dobrého a neohroženého hlídače, který by ale zároveň dobře zapadl do naší rodiny..

Mně se velice líbil československý vlčák (především pro jeho původ a podíl vlčí krve), synovi zase německý ovčák. Manželovi to bylo vcelku jedno (říkal: co si dovedete, to budeme mít.  Budete si ho ale cvičit a chodit s ním po venku sami).

Synovi se kromě vlčáka velice líbil i zlatý retrívr (mně ostatně také), ale potřebovali jsme dobrého hlídače … a tím zlatý retrívr zrovna moc není. Tak jsme se několik týdnů nemohli rozhodnout, jaké plemeno si zvolit, když  nás manžel upozornil na Sáru.

Sára byla krásná, zlatavě plavá tehdy asi čtyřletá fenka hovawarta a bydlela na konci naší ulice.  Venku milá, umazlená, doma pozorná a neúplatná hlídačka. Říkalo se jí „Sára dlouhá šňůra“, protože na procházky chodila jen na dlouhé šňůře – její zřejmě jedinou  „vadou“ byla nezkušenost majitelů, kteří informováni, že hovawart nepotřebuje výcvik, ji jaksi opomněli i vychovat a tak se Sára moc ráda proběhla za zajíčkem…

Do Sáry jsme se okamžitě zamilovali, našli si v atlase plemen psů nejzákladnější  informace a bylo rozhodnuto – naším psem bude jedině hovawart.

Začali jsme tedy shánět štěně hovawarta – nejprve bez PP, ale neuspěli jsme, tak jsme pročítali inzeráty v novinách a hledali vůbec nějakou nabídku volných štěňat. Počátkem července 2000 jsme našli inzerát z Rohozné u Jihlavy, že mají ještě volné plavé a černoznakaté pejsky. Já toužila hlavně po černém psu, ale bylo mi řečeno, že u nás jsou velmi vzácní (tehdy se černých rodila pouze 2%) a prakticky nesehnatelní. Jeli jsme stejně za manželovými rodiči do Jihlavy, tak jsme se zajeli po domluvě nezávazně podívat na štěňátka do Rohozné. Jela jsem jen já se synem a vezli nás moji rodiče, kteří chtěli psy také vidět. Dojeli jsme k domu chovatelky paní Mikešové, majitelky chovné stanice Čertův hrádek, a naskytl se nám pohled, na jaký snad nikdy nezapomeneme.

Sotva jsme zazvonili, k plotu zahrady přilétla jakási obrovská zaprášená černá obluda s rezavým pálením a začala na nás zuřivě štěkat. Hodně zaražení jsme se po sobě podívali a říkali si: „tak tohle teda asi ne…“ A pak přiběhla nádherná plavá fenka, máma štěňat, a my rázem věděli, že jsme tu správně.  Po milém přivítání nás paní Mikešová zavedla ke štěňátkům, většinou spícím na trávníku u domu. Bylo jich 10 a měli necelých 6 týdnů. Ten pohled na plyšové kuličky byl překrásný.  Mojí mámě se velice líbilo jedno černoznakaté štěně, nám učarovali plaví. Byli velmi světlí s tmavšími oušky a když se probudili, velice hraví.

„Naše“ štěně, plavý pejsek Argo,  nám bylo rezervováno s nižší cenou pro drobnou vadu v pigmentaci (půl čumáčku, třetí víčko a část polštářků bylo růžových), ale než jsme se dohodli, svědomitá paní chovatelka si mne vzala na pohovor. Musela vědět, do jaké rodiny to její „chlupaté dítko“ půjde a zda mu u nás (i nám s ním) bude dobře.  Psa už jsem před lety měla (kokršpaněla), tudíž i nějaké zkušenosti a tak jsem jako nový majitel prošla. Proti zaplacené záloze jsem dostala knížku o chovu hovawartů, kterou jsme měli za dva týdny, než si budeme moci přijet pro naše štěně, pečlivě nastudovat. Loučili jsme se jako dobří známí a bylo nám líto jen to, že si naše štěňátko nemůžeme odvézt domů hned.

Za ty dva týdny, které jsme měli na přípravu domova pro Arga, jsem knížku přečetla třikrát a dodnes se k ní ráda vracím. Jmenuje se „Hovawart“ a napsala ji zkušená německá chovatelka pí Heidrun Blasiusová.  Doma jsme pak pečlivě uklízeli kolem domu na zahradě všechno, o co by se mohlo štěně zranit, chystali misky, pelíšek, vodítko s obojkem a velice se těšili, až už bude Argo u nás.

V neděli, 16.7.2000 jsme si konečně mohli pro Arga přijet. Část štěňat byla v té době již v nových domovech, Argo byl doma jeden z posledních. Když mi jej paní Mikešová předávala, dozvěděla jsem se, že Argo je velmi klidný pejsek, nikam se nežene, ale svoje si vždycky uhájí. Štěňátka žerou všechno (tedy co mají), vařili jim maso s mrkví a dalšími přílohami, ale nejraději mají nudle s tvarohem. A každý den jim chodili pro mléko od krávy, se kterým neměli nejmenší problém. Pejsek byl naposledy zvážen (měl 7,5kg) a pak už jsem si jej vzala s obojkem a vodítkem do náruče. Pak jsem mu lehounce dýchla do nosánku. Bylo to gesto, napodobující vítací ceremoniál vlčí smečky, a Argo od té chvíle už patřil k nám.

Cestou domů jsme se zastavili nejprve na chvíli u manželových rodičů a pak pokračovali domů. Argo mi celou dobu spokojeně ležel na klíně a část cesty spal. Bez kňourání, bez problémů z jízdy autem. Byl skutečně od prvních okamžiků náš.