Argo a spol.

V prvním týdnu září jsme vyrazili na Slovensko na Starou Myjavu na Dareho první výcvikový tábor. Tábor byl pouze třídenní (středa 2.9. až pátek 4.9.), což bylo pro sotva odrostlejší štěně „tak akorát“.

Tábor byl pořádán v nám již dobře známém areálu bývalého rekreačního střediska Fantazia. Z Brna to není daleko, vyjížděli jsme z domu až skoro v půl osmé ráno a na místo dorazili již v půl desáté. Před hotelem právě hlavní výcvikář tábora, Jaro Bacigál zahajoval tábor a seznamoval účastníky s průběhem výcviku. Byli jsme rozřazeni do skupin dle stáří a výcvikové pokročilosti psa … já s Darem jako nejmladším psím aktérem (zároveň s nejstarším psovodem) jsme byli zařazeni do skupiny dalších 4 mladých psů či fenek v juniorském věku.  Již půl hodiny poté jsme právě já s Darem začínali ostrý výcvik obranami.  Figurantem byl Šaňo (Alexandr Drozd), kterého jsem do té chvíle znala jen od vidění. Po obědě jsme měli pokračovat poslušností a další dva dny ráno stopy, poté po snídani opět obrany a po obědě poslušnost. Hodně náročný program pro starší štěně.

Hned na úvod musím obdivně napsat:  tábor byl parádní, už jsme předtím na jednom byli ještě s (dědou) Darem. Absolvovali jsme úplný výcvik a Dare byl naprosto úžasný!!! My s manželem bychom bývali v jeho závěru potřebovali dovolenou po dovolené a naše větší štěně s kompletním výcvikem, procházkami a blbnutím se staršími pejsky a fenkami byl k neutahání! Nikdo nechtěl věřit, že je to nejmladší pes ve výcviku, starý pouze 7 měsíců. Na poslušnosti nijak nezaostával za juniory, ledasco uměl i lépe, stopy jsme si udělali sami, a obrany… Ale po pořádku.

Zatímco nás manžel ubytovával, narychlo jsem Daremu navlékla (poprvé) starý postroj ještě po Argovi (a pak i Darovi) a šli jsme zkusit obrany. Měla jsem trošku obavu, jak se bude Daremu dařit, jestli se snad nebude Šaňa bát, Šaňo je totiž velký, silný a pro štěně jistě až hrozivý chlapík (ale jinak velice milý a sympatický), který skutečně své práci dokonale rozumí a ví, jak si získat a motivovat psího „protihráče“.  Řekla jsem mu, že já sice nějaké zkušenosti s obranami mám, ale Dare ještě nikdy v životě figuranta neviděl. Doma se sice spolu přetahujeme a učím základy obrany (plný zákus a pouštění) od 2 měsíců a Dare to miluje, ale nic víc. Takže první seznámení se s figurantem bylo "bez ničeho" - jen ostré práskání biče a přibíhání „darebáka“, aby se pes otrkal, necouval a vyloudil aspoň nějaký hlasový projev. Dare chvilku koukal, asi 2x trošku couvl, ale nejvýš po 2 minutách zjistil, že je to vlastně jako hra na honěnou a já ho pak měla co držet! Šaňo byl moc spokojený, že je Dare nadějný. Další den ráno (po stopách) jsem čekala s Darem na obrany pod stanem, kde měl Šaňo schované věci. Jako nejmladší jsme každý den šli první. Nevšimla jsem si Šaňa, jak přicházel, přišel z druhé strany, ale Dare najednou temně zaštěkl a skočil proti němu - hlídal a byl natěšený. Teď už žádný respekt! Následoval lov hadry., krásné zákusy i boj, Šaňo byl strašně spokojený, že "to bylo vynikajúce!" Poslední den (pátek) jsem Šaňovi donesla ráno ukázat ten náš přetahovací uzel, silný a pevný, na který doma koušeme, a pak na place nevěřila vlastním očím: Šaňo si donesl klín! Dare na něj chvilku koukal, nevěděl, co to je a co s tím, ale zase už po chvilce pochopil a když Šaňo proběhl kolem něj, Darer předvedl krásný zákus a pak ještě několik. Jedinou chybu jsem udělala já, nestihla jsem Dareho dost pochválit a pohladit, dokud ještě ten klín držel, takže jej zahazoval rychleji, než by měl. No ... práce že odpovídá věku a na hovíka skvělé, že určitě bychom se měli obranám věnovat. No jo, s mými zády to bude hooodně zajímavé. Ten den odpoledne při nácviku na nedělní bonitaci se hodně střílelo, ale Dare ani nehnul uchem, dokonce ani poprvé. takže bude i bez reakce na střelbu.

Stopy jsme absolvovali jen dvě, první ve čtvrteční ráno. Nějak špatně jsme pochopili čas společného odjezdu, ale věděli jsme, kam jet, tak jsme dorazili na domluvenou louku o trochu později. Jaro prohlásil, že máme dost zkušeností, tak abychom si udělali stopu sami na vzdálenějším konci louky. Samozřejmě jsem to chápala, na táboře byla spousta naprostých nováčků, kteří Jara opravdu potřebovali. I já jsem nakonec mohla aspoň trošku některým pomoci radou z našich cvičebních poznatků. Terén nebyl zase úplně jednoduchý, sice louka, ale s trsy trávy ostřice a holými místy hlíny. Našlápla jsem Daremu kratší stopu víceméně do oblouku s malou „výsmyčkou“ a trochu hustěji proloženou kousky sýra s jediným předmětem na konci (klíčenka, která zakončuje každou naši stopu). Dare už byl natěšený, musela jsem ho dost brzdit a sebrala po něm div ne půl hrsti přešlých pamlsků. Měla jsem tu díky terénu těžší orientaci (vlastně hlavně podle toho sýry ve šlápotách), ale dare šel uspokojivě, byť na malém kousku stopy maličko vedle ní (hlavně tam jsem sbírala Darem přešlý sýr).  Opět jsem si tak ověřila, že jiný terén Dare nijak „neřeší“.  Pro budoucího stopaře skvělý základ. V pátek už jsme jeli spolu s ostatními. Našlápla jsem již trošku těžší stopu, celkem asi 80 kroků, s výsmičkou a zpětným obloučkem velmi malého průměru, pamlsky na nášlapu a pak velmi nepravidelně, na rovných úsecích třeba až po 6 i 8 krocích, výsmyčku a oblouk samozřejmě lépe propamlskované. A na nášlapu cizí trasírka, abych si ověřila, zda si ji (jako to dělal doma vždy po výměně trasírky) bude Dare ověřovat. Jara jsem požádala o zkouknutí našeho vypracování – pohled profíka „zvenčí“ je vždy k nezaplacení… Dare šel ke stopě tentokrát pomaleji a … ověřil si trasírku, slupl pár kousků sýra na nášlapu a pak šel úžasně – naprosto přesně a soustředěně, když jsem sbírala přešlý pamlsek, pustila jsem ho až na 2,5m před sebe, ale nijak to nevadilo, nevšímal si toho a šel na povolené šňůře. pročichával prakticky každou stopu (i když šlápoty tady nebyly vidět, dle Darovy reakce i sýra se daly odhadnout) a na závěr chyběla jen ta „třešnička na dortu“ v podobě označení závěrečného předmětu - předmět se musí hodně připomínat, ale i to se lepší, po ukázání už se mi Dare nezvedá, dokud neřeknu. Ale já byla i tak převelice spokojená. A Jaro měl jedinou připomínku, že by Dare mohl být živější... Říkala jsem Jarovi, kolik mi dalo práce jej takto zklidnit na svoji rychlost, nemohu za Darem na stopách běhat! Jaro na to, že si to prý myslel....

Na poslušnosti jsme hlavně socializovali. Dare se potřeboval pokaždé pozdravit a trošku si pohrát s ostatními, pak se s ním dalo konečně cvičit a k něčemu to vypadalo. Byl tak hravý a ve chvílích hraní si s ostatními tak nekonfliktní a roztomilý, že mu paní cvičitelka říkala „čieny sympaťák“.

Při nácviku na svod a bonitaci jsem poprosila o Dareho změření – zhošťovala se toho pí Babíková, rozhodčí a  dlouholetá chovatelka plemene, z jejíž CS Královská stráž vzešla již dlouhá řada štěňat včetně Dareho babičky a Darovy partnerky Nimby.  Naměřila Daremu 63cm, což bylo potěšující – Dare již je v míře a má kam růst…  Přes statné tělo (a vyšší váhu) neshledala Dareho tlustým, což také potěšilo. Jen po pořádném zmoknutí těsně před naším odjezdem na tábor se Daremu otevřela srst na zadku – to že zdědil po prababičce Fidži. Ale to nevadí…

Tábor jsme první večer otevírali společným malým posezením a v pátek zakončovali jeho vyhodnocením i pochválením jeho nejlepších účastníků z hlediska posunu ve výcviku dle jednotlivých výcvikářů.  Velice se vydařil a všichni se budeme rádi účastnit dalších akcí (zde musím s lítostí napsat: jak vývoj opatření proti koronaviru dovolí…) Děkujeme za vše!!!

V sobotu jsme byli nahlášení na výstavu, třída dorostu, dojela a účastnila se i Dareho sestra Britanna.  Ještě před zahájením vlastní výstavy proběhlo slavnostní vyhodnocení soutěže o nejlepšího pracovního hovawarta SHK za rok 2019. V jeho závěruí následoval nečekaný a pro nás velice emotivní zážitek: ještě za předchozí rok soutěže 2018 byl Dar (a s ním já jako psovod) vyhlášen na 2. místě s dodatečným předáním poháru. Při jeho převzetí zněl poslední potlesk po mého úžasného Dara.

Výstavu posuzovala renomovaná rozhodčí plemene pí Gargušová, na jejímž posudku mi hodně záleželo. Jediný zádrhel byl v rouškách - byli jsme bez nich celou dobu, ale na kruh se bez nich nesmělo. Mám s rouškou nepřekonatelný psychický problém, doslova "rouškofobii", snesu chvíli jen šátek, tak jsem v narychlo vypůjčené roušce (začínali jsme výstavu s č.1 a já sebou šátek neměla) na kruhu málem 2x zkolabovala, musela jsem si ji vždy zvednout a vydýchat se směrem mimo kruh, kde nikdo nestál. Dare se moc líbil, byl na kruhu ve třídě sám, odešel s VN1 a krásným posudkem, i Brita dostala VN a „srazilo“ ji hlavně neuspořádané předvedení (Brita byla až moc rozverná a divoká). S Britou byla v kategorii starší fenka, také černá, už skoro 9 měsíců, velice pěkná a už krásně předvedená, tak vyhrála nejprve VN1 fenek, pak i nejkrásnějšího dorostence, u Dareho to "prohrály" ty otočené chlupy na zadku a ani naše předvedení nebylo tak pěkné ... ale proti červnové výstavě u nás "nebe a dudy". Pí rozhodčí říkala, tak hodně omluvně, že tentokrát má "dáma přednost". Vůbec to nevadí, chtěli jsme hlavně ten posudek od skutečně renomované rozhodčí - a ten moc potěšil. Na závěr nám pí rozhodčí řekla, že pokud se bude Dare takto dál vyvíjet, má našlápnuto na krásného psa v dospělosti To samozřejmě těšilo nejvíc. Jen si mám pohlídat volnější lokty v pohybu (to říkala už v konci vlastního posuzování).  Tak jsme byli z těch posudků velice šťastní. Mimochodem - na výstavě bylo celkem jen 37 hovíků, ale ani jediný od pohledu horší - skutečně samá krásná zvířata. Však také "V" padaly velmi hustě.

Na výstavu se přijeli podívat i chovatelé našich štěňat Marcela a Roman a také zcela neohlášeně s bráchou Baronem - tím jediným plavým pejskem ve vrhu.  Baron se zvláště manželovi velice líbil. Byl znatelně vyšší, než Dare (prý 64cm, ale myslím, že má ve skutečnosti víc), útlejší (spíš k ohaři či setrovi, 36kg), klidný, od pohledu hodný, zadrápl si majitele tak, že pojedou příští rok na svod (přestože s ním původně neměli v úmyslu vůbec nic dělat). Ukázala jsem jim pár potřebných věcí k vystavení, také základy pro nácvik stop, tak myslím, že Dare s Britou nezůstanou nakonec ve výcviku i výstavách osamocení, ale přidá se i tenhle brácha a doufám, že i Benignus (doma mu přezdívali Brňák 2, mezi nimi dvěma jsem si tehdy Dareho vybrala). Větší radost (a pochopitelně i chovatelka Marcela) už jsem nemohla mít. Majitelé od Barona jsou velice příjemní, určitě bychom si všichni spolu dobře sedli, tak se velice těším na budoucnost.