Argo a spol.

O tomto víkendu nás čekal start na již 28. ročníku Stopařského přeboru v Novém Malíně. Stejně, jako již loni, jsme se jej účastnili v kategorii „C“.

Vyjížděli jsme v pátek odpoledne, bylo krásné, slunečné počasí a v autě i přes zapnutou klimatizaci bylo pro Dareho až moc teplo, tak jsme museli během cesty zastavit a nechat Dareho trochu vydýchat a vychladnout ve stínu. Měli jsme čas, na cvičák v Novém Malíně jsme přijeli dobře hodinu před prezentací a první závodní stopa - praktická, cca 1,5km dlouhá a hodinu stará nás čekala až od 7. hodiny večerní, kdy již bylo velmi příjemně, byť trochu foukal vítr. V naší kategorii se nás letos sešlo nakonec jen osm, dva závodníci se omluvili – kromě nás byli psími účastníky velký knírač (loni po krásném výkonu obsadil 3. místo) a šest německých ovčáků, jeden z nich s naší kamarádkou Jitkou z KK Rajhrad, kde hostujeme, další 3 služební. Losovali jsme závodní čísla, která byla zároveň i čísly stop, a já dostala (resp. po losování ostatních na mne zbylo) celkem šťastné č. 2. Praktické stopy byly letos položeny na rovině za vesnicí přes 5 polních terénů, jimiž byla čistá hlína, na níž jsme začínali, řídké nízké osení, poté úzký pás hustšího osení, přechod místní polní silničky, znovu řídké nízké osení a končili jsme vyšším hustším osením. S úderem 7. večerní hodiny jsme všichni zároveň vyrazili na naše úvodní stopy. Dare šel naším volným tempem, pozorně a přesně po stopě (šlápoty byly místy v hlíně slabě vidět) a já mu nedovolila zrychlovat, byť se nám ostatní (až na Jitku hned vedle nás) začínali rychle vzdalovat. Ta naše pomalá práce se nám ovšem vyplatila: ke konci tohoto 1. terénu se Dare náhle zastavil, čichl k malému klacíku na poli a označil předmět. Trochu jsem se divila, nicméně koukla na „klacík“ lépe a ejhle – malý špaček tužky, náš 1. nalezený předmět. Bez Dareho bych si ho nevšimla, Na dalším úseku Dare označil 2. předmět, jímž byl malý šňůrkový náramek. Pak Dare velmi pěkně zvládl i přechod přes komunikaci s nalezením stopy za ní (šlápoty byly trošku vidět), tak jsem si mohla pohlídat, aby šel přesně i celý zbytek stopy. 3. předmět byla patrona do brokovnice, tu vím, že mi neoznačuje, ale díky absolutní přesnosti stopy jsem ji mohla zvednout já. V té chvíli jsme měli již 60 bodů, což bylo (hlavně při srovnání s loňskem) parádní.   Poslední úsek již Dare hodně spěchal, byli jsme na stopě již předposlední a většina ostatních byla v cíli, stále jsem ho musela napomínat, aby to tak nehnal… Pak vidím, že se Dare zastavil, trošku čuchl do osení, neoznačoval, ale opakovaně čichal v jednom místě - kouknu tam a vidím cosi jako malou maketu zajíčka. Prvně jsem si myslela, že jde o nějakou značku od myslivců, ale raději jsem se pořádně koukla - byla to plechovka 1dl na stojato s papírovým "kabátkem" zajíčka - poslední, závěrečný předmět stopy za 40 bodů! Stopu jsme tedy dokončili s plným bodovým ziskem v čase něco přes půl hodiny práce. Byla jsem nadšená. Loni, jen na loukách (proložených 2 úvaly) jsme našli jen 1. předmět (tužka), takže jsme končili s pouhými 10 body. Letos byla stopa bezvadná, prostě paráda!!! Jen jsem se bála, aby to nebylo, že "první vyhrání z kapsy vyhání" ... (což žel nakonec bylo). Se stovkou bodů  za stopu jsme byli jen 3, zbylí většinou nenašli hned ten 1. předmět, A p. rozhodčí, stejný, jako loni, byl z našeho výsledku mile překvapený. Zajeli jsme na večeři na cvičák a pak se ubytovat - jako vždy do areálu Skiparku (pod sjezdovkou) v nedalekých Hraběšicích Avšak tentokrát jsme nebyli ubytováni jako vždy předtím hned v dolním domě, ale kvůli vytápění (byli jsme jediní hosté) nás majitel poslal do horního domu, s velkou dolní společenskou místností, kuchyní (2 ledničky, mrazák) a 3 pokoji v patře. A tady byl asi ten klíčový problém: který měl pro další vývoj naší účasti v závodě velmi nešťastné důsledky… P. majitel se totiž bál, aby nám nebyla zima, a tak celý objekt totálně přetopil. Topení bylo bez jakékoliv možnosti regulace z naší strany, mohli jsme jen větrat. A tak jsme větrali, jak se dalo, ale sotva se zavřelo okno (venku už bylo chladno), po pár minutách bylo v pokoji zase jako v peci... Dare  byl ovšem na pokoji s námi a nemohl to vedro pořádně ani udýchat, natož aby spal. Až do půl třetí ráno mne po chvílích budil, když se povedlo usnout, těžkým dýcháním a pak i čumákem, abych otvírala okno a tak bylo zase aspoň na pár minut snesitelněji... Dare, když jsem otevřela, si vždy hned vylezl předními na židli pod oknem a nastrkoval hlavu ven, jak se dalo. Po jedné hodině ráno jsem se už rozmýšlela, jestli ho nemám odvést do auta a tam nechat spát nebo ho uvázat venku, jenže na to není Dare zvyklý – jako typický hovík musí být stále ve známé situaci, jakmile je „něco jinak“, tak pes okamžitě znejistí a snaží se tu novou situaci řešit „po svém“. Tomu jsem se musela s ohledem na závod vyhnout … a tak jsem raději vstávala a větrala... Nakonec se Daremu (a tím i mně) podařilo trochu usnout až nad ránem. V 8 hodin ráno byl na cvičáku závod zahájen nástupem všech účastníků a o hodinu později jsme začali s 2. disciplínou - vyhledávání nábojnic ve čtverci na louce nad cvičákem. Stejně, jako loni, jsme žádnou nenašli, ovšem ani většina ostatních  neměla štěstí - i policejní psovodi našli pouze v jediném případě aspoň 1 nábojnici. Terén totiž byl i dle p. rozhodčího extrémně těžký: nesekaná louka se spoustou myších děr a velkým množstvím staré, mokré, zahnívající trávy - jak jsem pak zjistila, náboje často propadaly pod ty vrstvy stařiny, občas zřejmě i do myších děr, a pes nebyl schopen přesně identifikovat místo, kde náboj leží. Takže tohle bylo jako loni. Odpoledne nás čekala 6 hodin stará stopa - tentokrát až pár km za Šumperkem na kopečku na louce ... v blízkosti 2 větrných elektráren. Ne nadarmo je postavili právě tady - foukalo docela šíleně a navíc svítilo slunce, bylo i navzdory větru velmi teplo. Nám vítr při práci na stopě nevadí, ani velmi silný, Dare s ním umí pracovat, jenže problém byl u nás zřejmě jinde. Dare již před stopou očividně nebyl "ve své kůži", opakovaně se drbal (zřejmě ze stresu), a to je pro mne vždy velmi špatné znamení. Po hlášení p. rozhodčímu jsem jej uvedla na stopu, Dare vyšel jako obvykle, ale skoro nečichal a pak přešel hned 1. lom. Skončili jsme s pouhými 10 body. P. rozhodčí nás nechal vrátit se na lom na oblouk, abychom si došli na 1. předmět. Dare "nějak" šel, ale naprosto bez zájmu, ale aspoň ten předmět našel a označil. Vraceli jsme se do auta, byla jsem hodně namrzená, že Dare stopu tak "odpískal", ale bylo mi hodně divné, že cestou do auta si vůbec nikde nečichl a okamžitě chtěl naskočit do kufru auta. Byl naprosto "bez šťávy". Dojeli jsme na cvičák na oběd a po něm se vrátili na louku, zatím již aspoň trochu od rána vyschlou, zkusit (místo předchozí práce na stopě) najít nábojnici na jiném čtverci. Dare si během našeho oběda trochu odpočinul ve stínu v kotci a určený terén čtverce  prohledával velmi poctivě, a nakonec se mu podařilo 1 náboj najít - doslova pod polštářem hnijící staré trávy. Samozřejmě obrovská pochvala z mé strany a odměna, aspoň část z té, kterou jsem nemohla dát předtím za stopu. Odjeli jsme na ubytování a zbytek dne věnovali odpočinku. Topit jsme v žádném případě nechtěli, dům byl vytopený ještě asi i na další týden... Hodně jsem přemýšlela jak o té dnešní Darem "položené" stopě, tak i o neúspěchu s hledáním nábojů - a hlavně co dělat, aby se mi totéž nestalo i s nedělní stopou. Ta už je jen 3 hod. stará, ale nejprve se musí najít ve čtverci 20x20m bez identifikačního pachu.  Až v noci, když jsem se vzbudila a Dare konečně klidně a hluboce spal, mi jaksi došlo, že celý ten včerejší malér byl zřejmě výsledkem Dareho přehřátí, únavou a vyčerpání vedrem - v žádném případě ne jeho dřívější častou darebností. Tak jsem ráno při venčení (manžel) uvolnila Daremu stres a posílila motivaci k akci balonkem, to Dareho hodně probralo, a před samotnou stopou s ním maličko úsměvně zacvičila a navnadila ho ochutnávkou odměny (pečené maso). Hlavně jsme potřebovali najít stopu a pak uvidíme... Za vyhledání stopy je až 50 bodů, čas 3 minuty, loni se to povedlo v poslední vteřině za 10 bodů, ale stopa pak byla dojitá celá v nejlepších bodech dne. To vyhledání jsme hodně cvičili, v zimě jsme párkrát využili i sněhu, ale vůbec jsem si nebyla jistá, zda poznám včas, že má Dare stopu. Opět hodně foukalo a psům se moc nedařilo. Dare ale vlétl do čtverce docela trapem, poslala jsem ho nalevo, napravo, oběhl si kroužek a najednou vidím, že běží po stopě. Raději jsem na něj křikla: "Máš stopu...? Máš stopu...?!" Žádná reakce na můj hlas, což znamenalo, že Dare opravdu stopu má (kdyby to byla stopa od zvěře, tak okamžitě stopu opustí a hledá lidskou). A v témž okamžiku jsem navíc uviděla před sebou otisk ťápoty. Zvedla jsem ruku a šla za Darem. Dare šel krásně, přesně, ale přešel 1. předmět, přestože já jej viděla na několik metrů, pak se zastavil, chvíli oddechoval ... a po pár krocích odešel po přešlapu. Tohle mi dělával už Adar, když byl tak utavený, že prostě dál pracovat nemohl (nejprve ignoroval předměty, jakoby je neviděl, a pak odešel po přešlapu). Myslím, že po adrenalinu při vyhledání stopy pak při klidné práci na jejím sledování na Dareho padl rychle útlum a já se na něho za to opravdu nemohla zlobit. Závod pro nás skončil. P. rozhodčí nás nechal dojít na 2. předmět - Dare se zatím trochu vzpamatoval a po chvilce pěkně došel nejen 2. úsek za přešlapem, ale i pravoúhlý lom a pak 2. předmět označil velmi čistě. Nějak tušil, že tímhle opravdu končíme. Byla to obrovská škoda - stopa byla df. (pro Dareho) lehká a s parádním vyhledáním, za něž jsme dostali skoro neuvěřitelných 45b (i když p. rozhodčí trochu kroutil hlavou na ty moje dotazy Dareho, zda má stopu), bylo našlápnuto na skvělý bodový zisk. Za tu část 1. úseku, co jsme ušli, jsme získali 17 bodů, celkem tedy 62 ze 150 možných. To nás zase mírně vyneslo pořadím alespoň na 6. místo. Mohla jsem přece jen trochu Dareho pochválit a dát mu část odměny. Poslední stopou hned po té naší končil tým, kterému se stopa velmi povedla a po loňském posledním místě letos naopak vyhrál…

Tak jsme tedy prožili závod letos. Byla samozřejmě škoda těch dvou nedojitých stop, s loňskými body za ně při Dareho průměrném výkonu bychom letos po bezchybné praktické stopě „byli na bedně“. A navíc se Dare snažil, bez nejmenšího zlobení a nežádoucí „kreativity“ ... a to nás těší nejvíc. Víme, co trénovat (a trochu i jak) na příště ... ať už opět pojedeme na další ročník a nebo už nám účast nevyjde. Radost z učení se něčemu novému a pěkného tréninku se psím parťákem za to stojí! Všem moc a moc děkujeme.