Argo a spol.

Po roce jsme se letos opět, již celkem popáté, zúčastnili Stopařského speciálu v Novém Malíně. Sice jsem zvažovala opět účast v kategorii „B“, kde jsme závodily i s kamarádkou Evou a Dareho tátou Kartem loni, ale vše dopadlo jinak Kat. „B“ byla totiž plně obsazená již za 40 minut po vyhlášení závodu na FB ZKO a tak, v podstatě z nutnosti, jsem nás přihlásila do  nejtěžší kategorie „C“. Stejně jsme se na ni připravovali již přes rok a její disciplíny, zejména vyhledávání nábojnic u nás na zahradě, byly vítaným zpestřením „klasické“ stopařiny a dobrým tréninkem pro udržení kondice Dareho nosu, když nebyly k dispozici vhodné stopařské terény. Tak nás tento víkend čekal třídenní závod s v podstatě policejními disciplínami, část našich soupeřů v kategorii byla z ozbrojených složek, převážně PČR, z 9 účastníků bylo 6 NO, 1 „maliňák“, 1 velký knírač a my. ... takže naše ambice na nějaký úžasný výsledek byly naprosto nulové.

Začínali jsme s první disciplínou již v pátek brzy po příjezdu a prezentaci, po níž jsme losovali startovní čísla. Losovala jsem jako první a opět měla „štěstí“ – vytáhla jsem si poslední účastnické číslo 9, takže na většinu prací jsme s Darem nastupovali jako poslední. A brzy poté již nás čekala první disciplína - byla jí praktická stopa hodinu stará, délky 1,5km a se 4 předměty (cokoliv), které byly jediným bodovým kritériem stopy. (O stopě, ale i dalších disciplínách kat. „C“ jsem podrobně psala při našich dřívějších účastech v závodě ještě s Adarem před osmi resp. sedmi lety). Oproti minulosti i propozicím byla letos trasa stopy lehce zkrácená a také úplně změněná, kvůli opravě a zvýšení železničního náspu, přes který se vždy přelézalo,  jsme u něj tentokrát končili a stopy byly položené výhradně na loukách. Louky byly rozdělené úvaly a jejich zalesněnými břehy. Letos byli účastníci zaváženi policejními vozy, my byli jaksi navíc, tak jsem si (se souhlasem ostatních závodníků) ujednala, že nás může dovézt na start manžel naším autem. Stopy byly položeny poměrně blízko sebe, nebylo to víc, než tak 40 až 50m a vycházeli jsme všichni zároveň. Já s Darem trošku rychlejším tempem, než obvykle, ale ostatní div neběželi a ještě než jsme dorazili do 2/3 prvního úseku, poslední z našich soupeřů již mizel v prvních keřích kolem úvalu. Byli jsme až skoro u něj, když se Dare najednou zarazil a signalizoval předmět - měl jej vedle přední tlapky a byla to tužka. Sotva jsem stačila pochválit, již letěl do keříků - tam jsem ho musela zastavit, abych prošla (naštěstí jen mělký) úval. Když jsme se zase vynořili na louce, tak naši dva nejbližší sousedé už skoro mizeli v dalším porostu na konci další louky. Dare si je zjevně nechtěl nechat zmizet, tak to pořádně nabral a v té rychlosti jsem žádný předmět neviděla. Pak jsme stanuli u dalšího úvalu, Dare zastavil a já jen polkla: přede mnou pořádná strž, určitě 10m hluboká s velmi strmými stěnami - takovou jsem dokázala přelézt naposledy tak před půl stoletím. Nezbylo mi, než ji obejít na místo, kde bych už se dokázala dostat na druhou stranu. Dare šel přitom s nosem u země, myslím, že i kladeč šel předtím tudy, co teď já, ovšem strž překonal (alespoň podle Dareho) asi o 40m dál. Já musela nechat stopu stopou a obejít to ještě o dobrých 50m či víc,  určitě jsme byli někde mezi 7. a 6. stopou. Dare mi pomohl se dostat nahoru na svah a pak jsme šli po vyšlapané cestičce v trávě kolem křovisek. Zdálo se mi to docela daleko, tak když Dare chtěl jít stále ještě dál podél rokle, poslala jsem ho po již prošlé stopě č. 8 našeho souseda. Adarovi bych věřila, ale Daremu po tom, co mi v posledních 2 týdnech na stopách prováděl, raději ne. Opravdu jsem se totiž bála, abychom se neztratili... Před 3. předělem u konce 3. louky se Dare najednou na stopě zastavil a signalizoval předmět. Žádný tam nebyl, ale bylo zřejmé, že předtím ano a byl zvednut psovodem z téhle stopy. Poslední louku jsme pak už jen prohrčeli, na jejím začátku jsme uhnuli víc stranou a zřejmě se dostali na naši správnou stopu, ale Dare už vlastně ani nestopoval, jen běžel na konec. Po tom, jak jsem ho poslala po špatné stopě, mu to nemůžu moc vyčítat. I tak jsme došli hodně dlouho po ostatních, s jediným nalezeným předmětem za pouhých 10 bodů, takže jsme už po 1. dnu závodu měli propastnou ztrátu. Všichni ostatní totiž našli nejméně 3 předměty a 5 z nich úplně všechny. Tím skončil 1. den závodů, vrátili jsme se na cvičák na večeři a pak se ubytovat na našem oblíbeném místě v miniapartmánu Skiparku v nedalekých Hraběšicích.

V sobotu ráno bylo oficiální zahájení závodu a po něm jsme šli na louku nad cvičákem na druhou disciplínu - vyhledávání nábojnic. Terén byl i dle p. rozhodčího (z PČR) velmi těžký, vysoká tráva plná stařiny s rosou, náboje zřejmě často zapadly pod tu starou trávu a její zápach přebil pach střelného prachu. Dare pach zrovna moc intenzivně nenasával, zřejmě mu vadilo jak mokro, tak pach trávy, tak jsme nenašli nic. Z ostatních závodících jediný pes našel 4 náboje (měl poslední čtverec na opačné straně u středu louky), další 1 a všichni ostatní stejně jako my: nic. Naše bilance byla po dvou disciplínách naprosto hrozivá, pouhých 10b ze 150 možných v df. půlce závodu... Mojí jedinou nadějí byla odpolední stopa, tady jsem Daremu opravdu věřila. S č. 9, které jsem si vylosovala při prezentaci (manžel říkal, že se musím naučit líp losovat) jsme šli ve 14.40 hod. poslední stopu. Podmínky jsme měli (v mých očích) naprosto ideální: vyšší osení, starší stopa a velmi silný, nárazový vítr - přesně to, v čem se Dare soustředí a spolehlivě pracuje. A Dare skutečně pracoval zodpovědně a přesně, když si pak asi v půli 1. úseku maličko vybočil a čichl vedle, stačilo malé upozornění: "stopa", aby byl hned ve stopě zpátky. Po pár krocích se náhle zastavil a zakoukal se na oblohu nad polem – velmi nízko nad námi letělo malé osobní letadlo a chystalo se na nedaleké přistání. Nechala jsem Dareho pár vteřin letadlo sledovat, nikdy nic podobného neviděl (a hovíci jsou zvědaví, jako dobří hlídači musí být stále „v obraze“), než jsem ho poslala pracovat dál. Hleděl ještě asi tři vteřiny, pak sklonil nos do osení a sledoval stopu. Nicméně podíval se po letadle ještě 2x … podruhé již přistávalo pár set metrů dál, tak již mu nevěnoval pozornost. A později už ani žádnému dalšímu. Trošku jsem se bála, aby z nepozornosti nepřešel 1. předmět, ale označil jej a jako vždy ve stoje, ovšem v poloze až asi 5cm za předními tlapkami. Lom (ostrý) dost přešel a obkroužil si na něm kolečko, sice opravdu silně foukalo, ale nemohu se zbavit dojmu, že si tam po svém zvyku šel počichat jaksi navíc... Nicméně se pak přesně napojil na 2. úsek, protáhl si hlavu a pěkně pracoval po další lom - tentokrát pravoúhlý do oblouku. Jenže ve chvíli, kdy byl na lomu, foukl vítr tak, že se mnou lehce zacloumal, a Dareho trochu sfoukl stranou stopy. Pes žel nepočkal, až vítr po pár vteřinách zase ztichne, výsledkem byl přejitý začátek oblouku, ale pak následovalo pěkné plynulé napojení a přesné sledování až ke 2. předmětu (mezi vrcholem a koncem oblouku), který byl zase označen těsně za předními tlapami již pod hrudí.  Pěkný poslední úsek a 3. předmět, končící stopu, přejitý již víc, měl ho až pod posledními žebry. Ale došli jsme, byť s chybami, všechny předměty označené a tak z mé strany velká radost a konečně vřelá pochvala. Dare byl přitom plný energie, myslím, že by takovouhle stopu zvládl klidně ještě jednu.  Dostali jsme za stopu 78b., ale i za ně jsem byla vděčná. P. rozhodčí trošku kroutil hlavou nad Dareho stylem, hlavně nad tím, že všechny předměty označil ve stoje, chodí poměrně pomalu, pohozená šňůra na zemi bez napínání, občas vyšší nos s minimálním nasáváním pachu stopy a přesto vysoká přesnost sledování. Dare ho asi docela překvapil. Dnes stopu dokončilo jen 6 účastníků. Dare si podle našeho rituálu doběhl za manželem a vychutnal si krabičku pečeného masa za odměnu… v posledních dnech jsem jej nechávala trošku vyhládnout, tak tentokrát to opravdu byla kýžená motivace a odměna, Když jsme pak dojeli na ubytování, hodila jsem Daremu párkrát balonek jako "bonus" a Dare si to užíval až do pořádného zadýchání.  Co se týče našeho prozatímního výsledku, stále jsme byli na posledním místě, ale aspoň již ne s tak propastným bodovým rozdílem.

V neděli ráno jsme odevzdali klíče apartmánu a chystali se odjet na cvičák. Přijdu k autu a Dare opodál na loučce u hasičské nádrže a čumák zabořený v trávě, že jsem musela hodně ostře nadvakrát houknout, než nejprve zvedl nohu a pak neochotně přišel. Zapomněla jsem zmínit, že opět, jako loni, byl s námi ubytovaný závodník z kat. "B" a jeho fenka (jako loni) opět hárala... V domě ji neměl, spala v autě, ale Dare zřejmě objevil, kde se venčila. No, radost jsem z toho neměla, ale Dare byl přece jen jakž takž zvladatelný.  Dnes jsme se stopou (tříhodinovou) naopak začínali a start byl v 11.00 hod. Na jednu stranu začínat bylo výhodné kvůli menšímu teplu ve slunečném dni, ani vítr nefoukal nijak zvlášť, na druhou stranu jsme jako jediní neviděli tvar stopy, který byl u všech závodníků s malými odchylkami v podstatě stejný. Jenže největší problém byl, že jsem si vůbec nebyla jistá, zda se nám podaří identifikovat ve čtverci 20x20m stopu, kterou má Dare vypracovat - s Adarem se nám to před lety nikdy nepovedlo. Dle instrukcí v propozicích jsem vstoupila i s Darem do čtverce středem základny a pak jej poslala revírem hledat stopu nejprve vlevo, po "zpět" vpravo a tak jsme postupovali, s pár Dareho mírnými vyběhnutími ze čtverce, až dost hluboko do pole (hlína s řídkým jarním osením). Ve chvíli, kdy dobíhal povolený čas na hledání stopy (3 minuty) a já odhadovala, že jsme u horní hrany čtverce (ta nebyla vyznačena), Dare najednou zabral a zjevně chytil stopu. Rychle jsem zvedla ruku, že máme stopu, a šla za ním  Nepískli nás, p. rozhodčí s kladečem šli za námi, tak mi spadl pořádný kámen ze srdce. Ufff. A pak jsem uviděla před sebou v hlíně ťápoty a další šutr byl dole. Dare šel krásně, 1. předmět označil naprosto jako včera, pak si odešel pár kroků stranou po přešlapu, ale sám se zase vrátil a pokračoval až na 1. lom – na něm předvedl tradiční velké kolečko, pak naprosto přesné napojení se na stopu 2. úseku, označený 2. předmět (úplně stejně asi 5cm za předními tlapkami). Ale to už jsem nechala bez připomínky, jen jsem Dareho poplácala, že je to v pohodě. Pak ostrý lom na "Z" s dalším kolečkem, krásný traverz a konečně bez kolečka jen s malým přejitím poslední opět ostrý lom. Závěrečný předmět byl označen v pozici těsně vedle psa. P. rozhodčí měl podobný komentář, jako včera, vytkl chyby, ale i ocenil přesnost sledování stopy s minimálním úsilím (zřejmě to byl obrovský kontrast se stylem služebních psů), že občas byla stopa pracována „mazácky“, nejvíce výhrad a připomínek měl pochopitelně k tomu vyhledání stopy, že jsem zvedla ruku opravdu v poslední vteřině a na posledním metru. Říkala jsem mu, že bez identifikačního pachu kladeče je to pro psa velká neznámá, není si jistý, zda stopa, na kterou ve čtverci narazí, je opravdu ta, po které má jít, myslím, že i to byl zřejmě důvod, proč se pustil těch pár kroků po 1. přešlapu. Za to vyhledání jsme dostali sice jen 10b z 50 možných, ale i za ty jsem byla šťastná - hlavně že jsme mohli jít dál a Dare si tak ozřejmil, co má v téhle disciplíně dělat. Za stopu samotnou jsme dostali 76b - to nebylo "nic moc", ale aspoň tak. Dare už se strašně těšil za manželem pro odměnu, jen jsem ho pustila i se stopovačnou, letěl, až se za ním prášilo. Ostatním účastníkům se naše práce líbila, ale až další vývoj závodu ukázal, jak dobrý výkon nakonec Dare podal.  Vůbec jsem nechápala, co se děje, když hned několik psů po nás své stopy nedošlo, po kvalitním a občas i rychlém vyhledání je (až na 1 účastníka, který byl písknut již po čtverci) sledovali, ale končili na 1. popř. 2. lomu! Jakoby jim došla energie. Stopu až do konce jsme z nás všech nakonec prošli jen 3!! A Dare měl za samotnou stopu dokonce nejvyšší body... naprosto neuvěřitelné... Tak došlo k tomu, co bych ještě ráno nepovažovala za možné - dnešní tak obávaná stopa nás nakonec vynesla až na 7. místo. Víc jsme si už ani nemohli přát…

Závěrem musíme opět poděkovat za skvěle připravený závod s nádhernou přátelskou atmosférou a bezvadnou organizací. Jako vždy. Pokud nám zdraví vydrží a bude možnost si účast zopakovat na dalším ročníku, vrátíme se sem moc rádi. Děkujeme!!

Co napsat nakonec…? Závod, jak jsem doufala, nám opravdu pomohl zase k lepší stopařské práci a Dare si snad tohle rozpoložení hodně dlouho udrží. Teď si dáme pár dní volna, tedy od stop, náboje jsme si doma rozhodili po trávníku již včera a jejich hledání bylo od Dareho velmi nadšené a pozorné. Věřím, že společná práce s Darem nám konečně zase přinese nějakou tu radost.