Zkouška IHF2
Na tuhle zkoušku jsme se připravovali část léta a celý podzim. Po dlouhých hledáních volných termínů na cvičácích, nadějích a vzápětí zklamáních, ladění formy při vysilujících trénincích na stále další a další víkend, kdy byla a pak zase zhasla naděje na možnost zkoušky, jsme na dvou pokusech během jediného říjnového víkendu žel neuspěli – Dare zkoušky nezvládl díky psychickému přepětí z předchozích týdnů… Pět týdnů poté, v neděli 20.11.2022, jsme mohli udělat pokus č.4. Dare byl psychicky odpočatý, při práci na stopách už zase bez stresu a tréninkové stopy pracoval s chutí, tak jsem věřila, že teď už tuhle zapeklitou zkoušku konečně zvládneme.
Cvičák KK Velká Bíteš je naším „šťastným cvičákem“, zatím jsme tu složili všechny zkoušky (dvě ještě s Adarem, třetí loni IHF-V už s Darem) a to štěstí si tam na nás zase počkalo. P. rozhodčí, p. Milan Oliva, který nás viděl už na předchozích 2 pokusech před 5 týdny, kde byl na obou zkouškách rozhodčím, tentokrát pro nás dělal na naší zkoušce hlavně kladeče a rozhodčím byl hospitant, který se u p. Olivy zaučoval, ale samozřejmě posuzovali spolu. Ráno, jak p. Oliva našlápl stopu, mi hlásil, že stopa je "poctivá" a podmínky tak ideální, že to prostě udělat musíme. Že stopa je poctivě našlapaná, mi bylo jasné, právě proto jsem byla velmi ráda, že ji klade právě on, ale co to "poctivě" znamená tentokrát, jsem zjistila až na místě... tentokrát se totiž p. rozhodčí opravdu rozmáchl, to pole s pěkným osením, s mírným tajícím popraškem sněhu bylo až přespříliš velké ... a lákavé. P rozhodčí ale po tom, co na obou předchozích zkouškách od nás viděl, vůbec nepochyboval, že to zvládneme. 1. úsek byl podél silnice po řádcích, s několika stopami napříč asi od myslivců, pak oblouk, na jeho úvodní části to bylo od Dareho trochu capraté, tak mi vůbec nedošlo, že jsme na oblouku, a optala jsem se ho, kde má stopu - a vzápětí už jsem uviděla 1. předmět. Označený v pořádku, tak jsem velice radostně chválila. Zbytek oblouku pěkný, rovněž lom a 3. úsek, ovšem na 4. úseku najednou začal Dare trošku zlobit - nejprve sice pěkně označený 2. předmět, ale pak Dare míjel velký kámen, ke kterému dlouho čichal, a dál se několikrát zastavil vždy tak po 5m a koukal kamsi k lesu v dáli - zjevně si mapoval terén, který neznal... (p. rozhodčí pak po zkoušce říkal, že za to by ho zaškrtil - či co podobného, já ostatně také). Následný pravý lom s větším obloučkem a jakoby se Dare dostal do psychického útlumu - předmět označil s postavením se těsně vedle něj, další předmět pak po označení nakonec úplně při popojití přešel, že mu zůstal až za zadní tlapkou, takže za předmět nula, pak kus úseku vedle stopy (to už jsem si myslela, že jdeme špatně), jakž takž udělaný 1.ostrý lom, pak lehké zkrácení si stopy před 2. ostrým lomem na další úsek a předmět, který po označení nakonec také skoro přešel - zůstal na něm stát zadní tlapkou, tak byl aspoň za 1 bod. Přesto jsem i za to hodně pochválila a myslela, že je konec, nějak jsem se v stresu neorientovala, ale p. rozhodčí říkal, že je to ještě pěkný kus stopy... A Dare najednou jako by chytil 2. dech, táhl mne přesně po stopě doslova jako zdutou kozu, tak jsem za Darem klopýtala, jak jen rychle mi to šlo, úžasný poslední pravoúhlý lom a poslední úsek zpět k silnici poblíž nášlapu. Dare i v tom kalupu, v němž dokázal přesvědčivě čichat a houpat si při tom spokojeně ocasem, zastavil u posledního předmětu a označení bylo naprosto bezvadné! Došli jsme, věděla jsem, že se spoustou bodů dolu, ale tak nějak jsem věřila, že jsme zkoušku zvládli. Podle manžela jsme byli na stopě nejméně 30 minut - v té rychlosti práce to znamenalo, že stopa byla min. délky 1,3km a spíše ještě o kus víc… Řekla bych, že to byla možná nejdelší FH2, co jsme kdy šli. Moji stopu s 1800 kroky i manželovu zvládáme totiž běžně za 20 max. 22 minut a volnějším tempem. P. rozhodčí pravil, že v těchto podmínkách čekal lepší stopu, byla nejhorší z těch tří, co od nás viděl (přitom za nejlepších podmínek) - k tomu jsem řekla, že Daremu se zdála až moc lehká, tak si šel místy hodně "profesorsky" a neodpustil si (jako hlídací pes) ani mapování neznámého terénu. Za stopu nakonec bylo 61 bodů, za předměty 14, celkem 75. A věřte nebo ne ... Dare nevypadal po konci stopy nijak zvlášť unavený!!!
Ten závěr stopy mne také velice těšil, Dare ho šel krásně a ani p. rozhodčí neměl k Dareho projevu ani mé práci žádné připomínky. Při stopě jsem s vědomím drobné ztráty použila jen 2x povel "stopa" (na upozornění) navíc a 2 motivační pochvaly, které ovšem očividně hodně pomohly. I p. rozhodčí mi už i minule říkal, že je lepší nějaký ten povel popř. pochvala navíc, jsou jen s malou ztrátou, pokud psu pomohou, než aby pes nedošel.
Zkoušku IHF2 jsme tedy konečně také složili. Zde musím skutečně ze srdce poděkovat p. rozhodčímu jak za jeho položení stopy, která psa skutečně pořádně prověřila, tak za jeho posuzování (ve shodě s p. hospitantem, jemuž jsem podávala obě hlášení) a optimistickou pohodu, kterou nám všem na cvičáku dodával dobré mysli.
Moc děkuji i všem členům KK Velká Bíteš za parádní zázemí a velkou vstřícnost. Určitě se sem ještě někdy vrátíme, ať už na zkoušku nebo případně na závod. Bylo nám u nich moc dobře.
No, co víc psát...? I přes ty nízké body, dostačující pouze na známku „U“, mám obrovskou radost. Zkouška, složená u p. Olivy, má obrovskou cenu i váhu, pokud jsme ji zvládli u něj, tak se nemusíme obávat (za aspoň normálních podmínek) nikde. Věřím, že v budoucnu si u něj tuhle zkoušku ještě (možná i nejednou) zopakujeme a s mnohem lepším výkonem.
V týdnu si ještě uděláme malou "stopičku pro radost" u nás na poli, jinak budeme relaxovat, a v neděli zakončíme zkouškový podzim ještě jednou zkouškou IFH2, třeba se podaří na lepší body. Teď už ji můžeme jít bez velkých nervů jen tréninkově pro radost.
