Argo a spol.

Úžasná událost – Evropská výstava psů v ČR a dokonce u nás v Brně, se právě v těchto dnech stává skutečností!!

Na tuhle výstavu, již proto, že je „doma“, jsem s Darem prostě musela jít. Dara jsem stihla přihlásit ještě na 1. uzávěrku v únoru a pak se jen těšila. Trošku mi kalil radost delegovaný p. rozhodčí, D. Skok z Chorvatska, kterého jsem znala již z loňského Intercanis, kde z hodnocení a pořadí psů bylo zřejmé, že malý černý pes si jeho obzvláštní přízeň určitě nezíská.

Skupina II., do níž patří i hovawarti, dostala svůj výstavní den na sobotu 25.10.2014. Kruh č. 40 v pavilonu V. Protože na MVP bývá hovawart jedním z nejpočetněji zastoupených plemen, byli jsme na kruhu jen sami. Čekala jsem podobný či ještě vyšší počet zvířat, jako na klubové výstavě, ale opak byl pravdou – celkem bylo přihlášeno (musím napsat „jen“) 73 hovawartů, z toho nejčetněji byly obsazeny obě třídy otevřené – psi 15, feny 14 soutěžících. Převážně černoznakatí jedinci, jen sem tam plavý či černý pes. Nerada to píši, ale nejeden majitel krásného, zejména menšího a plavého či černého psa, který byl obeznámen s okem a estetickými preferencemi p. rozhodčího, se zřekl účasti  … k velké škodě kvality a prestiže výstavy.

Dara pro tento tak ojedinělý den vystavoval místo mne manžel (jak se vyjádřil – poprvé a naposled). Ve čtvrtek jsem si totiž při obranách pochroumala nohu, sotva jsem nějak dokulhala do pavilonu, tak musel mít manžel „předváděcí“ premiéru.  Samozřejmě, již doma si to vyzkoušel a dostal co nejlepší instrukce, jak Dara vystavit a předvést, ovšem moje naděje na pěkné ocenění (doufala jsem, že z výstavy si přineseme výbornou) tím ještě o hodně poklesly. I když – nakonec to asi bylo stejně jedno.

Vcelku vzato, evropská výstava se na první pohled nijak nelišila od „obyčejné“ MVP. Žádná zvláštní výzdoba, žádná jedinečná slavnostní atmosféra. Přejímka psů končila v 9.00 hod,. posuzování začínalo od 9.15 a snad jediným rozdílem byla absence jakýchkoliv posudků. P. rozhodčí si nechal nastoupit účastníky třídy (naše třída otevřená byla po nástupu rozdělena do 2 skupin), úvodní kolečko či dvě všech na kruhu, pak shlédnutí zubů (resp. skusu), kontrola „psích náležitostí“ a shlédnutí psa v běhu. Žádný psaný posudek, pouze udělená známka bez jakéhokoliv vysvětlení či komentáře. Dar byl posouzen opět jako první v naší třídě a manžel ho předvedl celkem dobře – však je Dar již zkušený rutinér a věděl, co má dělat. Trošku problém byl jen při běhu, manžel Dara raději pevněji držel při sobě, ale na kvalitu Darova běhu to nemělo nějak výrazný negativní vliv. Dar byl asi po minutě oceněn známkou VD. Známka mne sice nepotěšila, ale byla jsem s ní smířená, tak trochu se možná i dala čekat. VD po nás dostalo i několik dalších psů, p. rozhodčí (slovy jednoho z účastníků) VD rozhodně nešetřil – jistě jen nějakou podivnou náhodou byli tihle jedinci buď malí (nebo tak aspoň v ještě letní srsti vypadali) či jednobarevní.  A když v dalších třídách či závěrečné soutěži o CACIB (posuzování šlo tak rychle, že jsem ani nějak nestíhala vnímat, o kterou třídu se jedná) byl jediný plavý pes mezi černoznakatými již po kratičké chvilce zařazen na konec „startovního pole“, už sotva koho to překvapilo… ke své hanbě přiznávám, že mi docela uniklo, který pes vlastně vyhrál – na tabuli se totiž neobjevily ani výsledky a známky jsem se musela dozvídat přímo od majitelů.

Než kolem půl jedenácté (posuzování psů trvalo sotva hodinu a čtvrt) začalo posuzování fen, bylo nám umožněno, abychom si vyzvedli složky – dnes jen s diplomy (na diplomu jsem nenašla ani známku!!) a prázdnou kartičkou s křížkem u hodnocení VD. Složky jsme si vzali všichni a možná jsme nebyli ani jediní, kdo brzy poté výstavu opouštěli. Z jedinečné akce, na kterou jsme se celý rok těšili, jsem si odnášela hlavně rozpaky a dost rozporuplné pocity. A, žel, nejen já.