Jarní výlet na Slovensko 2014 - Duo CACIB Nitra
Duo CACIB Nitra – 29. a 30.3.2014
Na závěr minulého týdne jsme vyjeli na naši první letošní zahraniční výstavu – opět na Slovensko, tentokrát do Nitry. A nejeli jsme sami – spolu s námi se vypravili na výstavu i manželé Zálešákovi s oběma jejich fenkami. Měli jsme domluvené společné ubytování s noclehem na dvě noci v Podhájské, v útulném penzionu Adria. Penzion nám vřele doporučila Eva, která tu byla ubytována loni, a byla tu velmi spokojená.
Vyrazili jsme s manželem a Darem v pátek odpoledne a po rychle ubíhající cestě (až po dálnici do Nitry) jsme byli již krátce po sedmé hodině večerní na místě. Nejprve nás čekalo trošku komplikovanější, ale velice milé přivítání od paní majitelky, která byla lehce zaražená z faktu, že jedeme se psem (v poznámce k naší přihlášce totiž přehlédla informaci „pes na pokoji" – a pro nás možná - naštěstí). Pravila, že letos již hosty se psy neubytovává, u jedněch manželů s dvěma malými pejsky udělala ale výjimku … a jak prý je pes velký. Říkám, že moc ne, ale hlavně že je zvyklý na doma, je hodný, naprosto bezproblémový, do postele či na křeslo neleze a štěká výjimečně. To paní trošku uklidnilo … jenže jen do chvíle, kdy z auta vyběhl Dar – ve tmě zřejmě vypadal větší a tak paní domácí přivodil menší šok. „Ojha, taký veĺký…?“ Asi ji nepotěšilo, když jsem přisvědčila. Ale když viděla, jak je Dar klidný, uklidnilo to i ji. Eva byla v té chvíli s manželem a „svými holkami“ ještě někde na cestě, tak jsem pro ni raději hned „připravila půdu“ a paní informovala, že i Zálešákovi mají sebou psy – a to hned dvě fenky. Paní jen mírně polkla: „A takisto sú také veĺké…?“ Přisvědčila jsem se zasvěcenou informací, že starší Eliška je asi jen o malinko větší … ale obě jsou stejně zvedené a dobře vychované, jako Dar, takže o nás (resp. hlavně o našich psech) asi nebude ani vědět….
Zálešákovi dojeli asi za hodinu po nás a myslím bylo dobře, že paní domácí byla o fenkách předem informována. Tím spíš, když za tu hodinu o Darovi opravdu nevěděla. Bez větších potíží zvládl točité schody do 1. patra, kde jsme měli my i Zálešákovi pokoje vedle sebe, a pak zůstal tiše v našem pokoji.
Po večeři jsme se spolu s Evou vypravily na krátké večerní vyvenčení. V penzionu to bylo velmi jednoduché – penzion stojí na samém kraji obce a jen jsme vyšli z jeho branky a ušli po silnici asi 30m, již jsme zabočili na polní cestu, kolem níž měli naši pejsánci dost prostoru na proběhnutí i vyvenčení. Samozřejmě se spolu nejprve kamarádsky pozdravili a v tmě tmoucí, prozářené jen svitem hvězd, nás doprovázeli na vycházce. Já a Eva jsme nějak překlopýtaly cestou kolem čtvrt kilometru, než jsme se zase vracely do penzionu. Naši pánové si zatím spolu zřejmě docela padli do oka, zašli si do hospody hned za křižovatkou „na jedno“ (pivečko) a vrátili se za dvě hodiny…
Ráno jsem manžela „vyštvala“ s Darem na krátké vyvenčení. Před výstavou nebo zkouškou popř. i cvičákem chodíváme jen asi na 15 až 20 minut, aby se Dar trošku proběhl a při tom si „vykonal svoje“, ale na druhé straně se moc neunavil. Zatím jsem dobalovala věci na výstavu. Do Nitry to bylo poměrně daleko, takřka 50km, museli jsme počítat s nějakou rezervou na hledání výstaviště i pavilonu a případně i parkování, tak jsme byli domluvení na společný odjezd v 7.45 hod. Posuzování začínalo v 9.30 hod., tak byla časová rezerva dostatečná. Když jsem dobře po půl hodině měla vše nachystané, tak jsem si uvědomila, že manžel se s Darem dosud z venčení nevrátil … a po další čtvrthodině již jsem začínala mít docela obavy, zda se něco nepřihodilo. Naštěstí ne … ovšem manžel došel až skoro po hodině, Dar mokrý, udýchaný, příjemně unavený, hladový. Při vycházce totiž brzy potkali Evu s jejími holkami a z krátkého venčení byla přinejmenším tříkilometrová a skoro hodinová procházka, kdy si psi spolu hráli a dováděli… Při Darově nátuře dvě hodiny před výstavou… „značka ideál“. Dala jsem Darovi narychlo aspoň hrstečku granulí a napít a za chvíli již jsme vyjížděli do Nitry.
Manžel se osvědčil jako výborný navigátor a na výstaviště jsme se „trefili“ na první pokus hodinu před začátkem posuzování. S Evou jsme si šly vyzvednout katalogy a čísla a pánové zatím přišli se psy a židlemi na kruh č.13, na němž jsme měli být v sobotu posuzováni. Hovawarti byli na kruhu jako 2. plemeno, ovšem z toho 1., anatolský pes, se představil pouze osamocený jedinec, tak to šlo velice rychle.
U kruhu jsme potkali dobré známé z výstav a v našem případě i z prvního Darova (a zároveň posledního Argova) letního tábora – pánečka s paničkou Alfreda ze Světlovských luk, který byl přihlášen (jako jediný pes) do třídy pracovní, ing. Nováka s dcerou a jejich fenkou Lady (rovněž třída pracovní), Eva se potkala s kamarádkou a majitelkou Eliščiny sestry Britany Katkou i dalšími slovenskými známými, pozdravily jsme se i s paní Babíkovou, jejíž fenka Jamajca Královská stráž mezitím dosáhla na titul slovenské šampionky a startovala jako Eliščina soupeřka ve třídě šampiónek. Celkem bylo přihlášených 24 hovawartů, 11 psů a 13 fen, nejvíce obsazená byla třída juniorek (6). Posuzoval rozhodčí z Bulharska, p. A. Zhuk.
Dar nastupoval ve třídě otevřené se dvěma dalšími psy, oběma plavými. Již když jsme šli na kruh, nečekala jsem nic moc dobrého. Dar totiž po usazení na místo u kruhu v podstatě „relaxoval“, když jsem přišla, tak mne nijak bouřlivě nevítal (jindy se mám co bránit, aby mne nepovalil a nebyla jsem od jeho pacek pořádně špinavá), ani jeho zájem o sousedy nebyl „obvykle žhavý“, ani povzbuzení pamlskovou krabičkou a slibování odměny za „šikovného psa“ mu nerozzářilo oči. Jediná větší aktivita bylo podrážděné vrčení na psy, které jsme cestou do kruhu míjeli… Vystavil se jako obvykle pěkně, ale běhání bylo doslova „tragické“ – i když jsem neběžela na svůj „plný plyn“, tak se Dar táhl za mnou jako … (nechci být neslušná), musela jsem ho pobízet slovy i taháním vodítka (což ale žel nijak nepomáhalo). Dar byl prostě bez jiskry, totálně bez šťávy jako vymačkaný citrón, běžel „aby se neřeklo“ a podle toho to také vypadalo. A ke všemu u pana rozhodčího, který dal na pohyb skutečně hodně… Vůbec mne nepřekvapilo, když jsme byli zařazeni až na 3. (a tedy poslední) místo – po pravdě mne spíš překvapilo, že jsme odešli s výbornou … po Darově ukázkovém běžeckém výkonu jsem čekala VD a možná i hůř. Byla jsem docela rozladěná i trochu naštvaná – tím spíš, že V1 i s titulem CAC dostal Bentley Vrtichvost, velký plavý (a skutečně pěkný) pes, který během posuzování několikrát vyrazil proti psu vedle sebe, div se přímo na kruhu neservali, a při kontrole varlat se ohnal po rozhodčím, takže p. rozhodčího zachránilo před napadením jen rychlé ucuknutí rukou a pohotový zákrok Bentleyho páníčka. Vypadalo to hodně nepříjemně a pár rozhodčích by jistě neváhalo psa za podobné chování vyloučit z posuzování… Náš posudek nakonec byl vcelku pěkný a kromě konstatování trochu krátkého a strmého ramene (což je v posudcích zase „novinka“) byly ostatní výtky výhradně za vady v pohybu. … jak jinak. (kompletní přepis posudku byl přidán k předchozím posudkům)
Alfred, který nastupoval hned po nás v pracovní třídě, se panu rozhodčímu velmi líbil a odnesl si první CAC a pak k naší radosti získala velmi pěkně se předvádějící Arwen známku V2 s r. CAC. A ještě větší radost nám pak udělala Eliška, když „ukořistila“ vítězství ve třídě šampiónek před Jamajkou a připsala si CAC, čímž splnila podmínku pro přiznání titulu Grandšampiónky krásy Slovenska. Velmi dobře si pak vedla i v rozběhu o titul CACIB, který jí žel unikl, a získala „jen“ CACIB „rezervní“. Eva z toho i přes radost byla trochu smutná – Eliška potřebovala získat CACIB, který jí jako jediný chybí pro přiznání hned dvou mezinárodních šampionátů…
Vítězem plemene (BOB) nakonec byl vítěz třídy šampiónů Lakeland Královská stráž.
Po skončení výstavy jsme rádi přijali pozvání Katky, která je z Nitry, k návštěvě jejich cvičáku, kde bychom mohli nechat psy volně vyběhat i vydovádět se. Kromě nás se připojili ještě majitelé dalších dvou hovíků, krásného velikého desetiměsíčního doslova miláčka Amiga, který dnes k radosti všech získal svůj první titul CAJC (se svými 70cm, osrstěním i mohutností „jako medvěd“ vypadal, že by Dara dokázal spořádat po večeři) a trošku plaché černoznakaté fenky, takže psů dorazilo na cvičák nakonec šest. Měla jsem trošku obavu, aby Dar „nedělal ramena“ na Amiga, ale bylo to naprosto v poklidu – Dar bral Amiga stále ještě jako štěně a Amigo byl takové zlatíčko, že respektoval dospělého psa. Po chvíli pohrání si psů jsem využila možnost a přešla si s Darem skokové překážky i áčko. Dar byl zase plný života, bariéru skákal nádherným velkým skokem s pořádnou rezervou a na áčko doslova vyletěl. Když jsem ho tak viděla, jak lehce a krásně kluše po place, „vyprsený“ se zvednutou hlavou ladným, dlouhým, prostorným pohybem, doslova se předvádí, a vzpomněla si, jak se mi laxně táhl na výstavě, tak mi to přišlo pořádně líto. Byla bych Dara nejraději…
Udělali jsme si pár společných fotek již příjemně unavených psů a pak se loučili. S našimi slovenskými „kolegy“ se již zítra neuvidíme, na výstavě byli jen dnes. Cestou zpět do Podhájské jsme se zastavili na oběd a pak se na pár hodin se Zálešákovými rozloučili. Manžel chtěl navštívit bratrance v Mani, přes kterou jsme jeli, a zapálit svíčky na hrobě prarodičů. Po návratu do penzionu si manžel ještě zaběhl na hodinku na koupaliště a pak nás čekal velmi příjemně strávený večer se Zálešákovými v místní restauraci při velmi dobré večeři a ještě lepším víně, jimiž jsme společně oslavili manželovy „kulatější“ narozeniny. A pak už jen rychle vyvenčit naše pesany, nachystat se na ranní odjezd a ... chutě na kutě. V noci se „krátil“ čas, takže nás v neděli čeká až nepříjemně brzké vstávání…
Venčit s Darem jsem ráno raději vyběhla sama. Krátce jsme se při tom setkaly s Evou, která také venčila „své holky“, ale bylo to jen letmé pozdravení bez většího psího běhání. Eva byla docela nevyspalá … nedopatřením si totiž nastavila budíček ještě o hodinu dřív… Odjížděli jsme do Nitry o čtvrthodinu později, než v sobotu, ale i tak jsme měli opět před posuzováním ještě spoustu času. Mohla jsem se tak pozdravit s dalšími milými známými z výstav – paničkou od Caraiba Moravia Diamond (Kara) a její sestrou i paní Svobodovou, která se za námi ke kruhu přišla podívat. Dnes jsme měli kruh č. 16, ale když jsem k němu docházela, vůbec jsem si nebyla jistá, že máme být posuzováni právě zde. K mému velkému překvapení totiž ve chvíli, kdy jsem ke kruhu přišla, se s ním seznamovali majitelé dvou irských setrů a kolem kruhu seděli s dalšími setry a teriéry…!! Aby na jednom kruhu byli posuzováni zároveň hovawarti ze skupiny II FCI spolu s loveckými psy … něco takového jsem skutečně nezažila a bylo to přinejmenším velmi podivné. Ale byli jsme tu správně. Jak jsem se vzápětí dozvěděla, místo původně nominovaného pana rozhodčího z Maďarska bude posuzovat paní rozhodčí Zoja Oleinikova z Ukrajiny, která obvykle posuzuje právě lovecké psy (a měla zároveň i oprávnění k posuzování našeho plemene). Paní rozhodčí je prý profesionální handlerka … takže na předvedení bude dnes zvlášť záležet!
Naši hovawarti na kruhu začínali a mělo jich celkem být 23 (11 psů, 12 fen). V naší třídě otevřené jsme měli být 4, ale panička Berwilla onemocněla a nemohli přijet, tak jsme byli opět jen tři, i když Darovy včerejší soupeře nahradili dva jiní. Naše šance na úspěch tak byly mnohem větší, než jsem ještě před chvílí tušila. Zároveň jsem moc přála úspěch i Karovi, kterému, stejně jako nám, chyběl už jen poslední CAC na zisk šampióna SK. Loni v Bratislavě jej o něj připravil právě Dar… a to mne skutečně mrzelo.
Přestože jsem Dara ráno venčila jen poměrně krátce a upřela mu i snídani, nevypadal o mnoho živěji, než předchozí den. Celou cestu do Nitry v autě stál (ostatně včera také), do pavilonu manžela jako obvykle táhl a když se uložil na svůj kobereček u kruhu, začal po chvíli opět „relaxovat“. Když jsem ho vedla do kruhu, nevypadalo to s ním o mnoho lépe, než v sobotu. Ale při předvádění běhal přece jen o trošku živěji, že jsem ho aspoň nemusela na vodítku za sebou tahat, ale to bylo asi tak vše. Již jak jsme běželi, tak jsem věděla, že dnes to „zase nedopadne“. Když po nás běžel Karo, byla radost se na něj dívat, jak ve svých šest a půl letech nádherně, radostně běhá. A tak jsem měla opravdu radost, když paní rozhodčí ukázala pro V1 právě na Kara a dala mu ten kýžený CAC! Radost ale udělala i nám s V2 a res. CAC – naším prvním.
Ve třídě pracovní si Alfred odnesl další titul CAC.
A Karo měl dnes úžasný den. Vyběhal si i prvního CACIBa, my pak s Darem naprosto beznadějně běhali o res. CACIB (Darovo běhání bylo už „úplně o ničem“) a … ale to předbíhám. Nejprve přišla řada na fenky. Arwen byla ve třídě sama, líbila se a tak dostala (svůj druhý) CAC Sk, Eliška pak nejprve zopakovala včerejší úspěch a mezi ještě silnější konkurencí (k Jamajce K.S. se přidala ještě Famous Sideric Miks) si opět vyběhala (a běhala krásně!) V1 CAC, aby pak o CACIB soupeřila i s Arwen. S Arwen běhal páníček, ale Arwen již zřejmě byla (přinejmenším psychicky) dost unavená a na jejím pohybu to bylo až příliš znát… Eliška, byť běhala a předváděla se nádherně, nakonec velmi těsně prohrála s Lady z Páralovy zahrady a odešla opět „jen“ s res. CACIB… Veliká škoda.
Jak jsem psala výše … tohle byl Caraibův úžasný den. Karo v závěrečném rozběhu získal i nejvyšší titul BOB. Srdečně gratuluji a moc mu to přeji.
Cesta domů proběhla naprosto hladce i rychle a na oběd (pravda, maličko pozdější) jsme byli již doma.
Celý tenhle víkend byl velmi vydařený a se všemi milými známými nám bylo moc dobře. Především děkuji Evě a jejímu manželovi za skvělou společnost. Jedinou drobnou „vadou na kráse“ bylo, že se nám nepodařilo dovézt ten poslední CAC… Ale nevzdáváme se a opět se o něj pokusíme – zřejmě letos na podzim v Bratislavě.
Fotografie z celého výletu byly uloženy na: rajčenet: http://dariva.rajce.idnes.cz/DUO CACIB Nitra 29.-30.4.2014
