Argo a spol.

V sobotu, den před Darovými 4. narozeninami, jsme se již počtvrté zúčastnili klubové výstavy Hovawart klubu na Knížecím rybníce u Tábora ve třídě otevřené.  Tentokrát jsem se docela hodně rozmýšlela, zda na výstavu pojedeme, neboť na stejnou sobotu byly na Rybníčku dodatečně vypsány zkoušky dle KJ Brno, na které jsem chtěla jít a pokusit se složit zkoušku ZPU 1, ale již od loňska  nám stále termín kolidoval s nějakou jinou akcí. Jenže nakonec byli špičkoví švýcarští rozhodčí, kteří byli pozváni posuzovat na klubové výstavě (a hlavně posudek od jednoho z nich), pro mne natolik silným lákadlem, že jsem znovu oželela i ty zkoušky. Kromě výstavy jsem Dara, když už jsme na Knížecí rybník jeli, přihlásila i na svod plemeníků.  Jen jsem si naplánovala, pokud vyjde jen chvíle času nazbyt, že se podíváme po nějakém vhodném terénu pro stopu a nějakou stopu si vypracujeme.

Letos jel se mnou manžel, syn, který mi na Knížecím rybníku vystavoval Dara v předchozích letech (i když loni již jen v rozběhu o pořadí mezi výbornými ze základního posuzování), měl jiný program, tak bylo Darovo předvedení výhradně na mně. Jeli jsme hlavně pro posudek, ale i přesto jsem doufala nejen ve výbornou jako loni a předloni, ale snad konečně i v pořadí. I když konkurence byla letos doslova děsivá – v naší třídě otevřené bylo přihlášených 25 psů, celkem včetně štěňat bylo psů 85 (!!) a fen ještě o 1 víc … takže skutečně veliká a reprezentativní účast.

Na výstavu jely i naše kamarádky – Lenka s oběma psy a Eva s Arwen. Eva měla kromě své fenky ve třídě otevřené ještě i své další štěňátko – Angie a ve třídě otevřené s námi běhal pejsek Aram, bratr obou fenek. A tak jsme si mohly navzájem držet palce.

Počasí vyšlo docela nevlídně, ráno slušně sprchlo a občas zapršelo během celého dne. Ale aspoň nebylo psům při běhání horko.

Před výstavou byly jako každý rok vyhlášeny výsledky soutěže o nejúspěšnějšího pracovního hovawarta. Mohli jsme Evě gratulovat ke krásným umístěním „jejích holek“ – Eliška obsadila 11. místo a Arwen byla dokonce v první desítce na 7. místě. V konkurenci více než 20 přihlášených s mnoha loni složenými zkouškami a úspěchy ze závodů … úžasný výsledek!

A pak již přišlo na řadu zahájení výstavy a představení rozhodčích i vedoucích kruhů a rozdělení psích účastníků k jednotlivým rozhodčím. Dospělé psy (jako obvykle od mezitřídy) dostal na posouzení p. rozhodčí René Oppliger, velmi sympatický starší pán, naprosto splňující moji představu o bodrém švýcarském horalovi. Naši psi se mu jistě velmi líbili, posuzoval je pečlivě, důkladně a výsledkem byly v převážné většině udělené výborné.

Po mezitřídě, kterou p. rozhodčí posuzoval bezmála půldruhé hodiny, přišla na řadu naše třída otevřená a Dar ji již tradičně zahajoval.

Dara jsme tentokrát kvůli dešti nechali v autě a brali ho z něj až dost těsně před posuzováním. Dar, než nastupuje na kruh, je vždycky trochu nervózní a pokud se dostaneme blízko ke psům, kteří na něj zavrčí, tak je to na melu. Ale s tím už počítám a to si dokážu pohlídat. Tak i tentokrát, než jsme došli na vchod kruhu, jsem musela Dara opět rovnat, že na sebe vyjeli se dvěma psy, co už čekali u vchodu. Tehdy jsem si žel nevšimla, se kterými, hlavně jsem se snažila dostat rychle na kruh, kde se Dar vždy rychle uklidnil a už si psů nijak nevšímal. Naše třída byla pro velký počet rozdělena na tři skupiny a spolu s námi bylo posuzováno dalších sedm psů.

Dar se opět předváděl nádherně. Od p. rozhodčího si nechal prohlédnout zuby, v klidu se dal prohmatat, kde ho p. rozhodčí prohmátnout chtěl a pěkně pak i stál ve výstavním postoji. Když nám p. rozhodčí kázal vyběhnout na kruh a předvést se v pohybu, rozběhla jsem se s Darem tak rychle, jak jsem to zvládala, a Dar běžel krásně, radostně, připadalo mi, že si to dnes užívá a je doslova „vysmátý“. Říkala jsem si, že dnes by konečně to pořadí mohlo vyjít… Jenže … stačil okamžik a všechno bylo… Právě jsem nakročila do zatáčky zpět k p. rozhodčímu, i Dar již začínal zatáčet se mnou, když jsem šlápla na nějakou nerovnost na trávníku, trochu zaškobrtla a ztratila rovnováhu a s ní žel i koncentraci na Dara. Automaticky jsem natáhla dopředu ruku (žel tu s vodítkem) a chystala se nějak šetrně spadnout. Z pravé strany, kde stál v rohu kruhu pes, který měl být posuzován po nás, jsem slyšela zavrčení, ale v ten moment jsem mu nějak nevěnovala pozornost.  Dar, na kterého jsem už dvakrát spadla na cvičáku (a jaksi celou svojí nemalou „vážností“), se mi vyhnul a překřížil mi cestu, myslela jsem, že se uhýbá, abych si neustlala přímo na něm, jenže Dar v zápětí vystartoval přímo na toho psa v rohu. Než jsem stačila sevřít vodítko, které jsem v té kritické chvíli, nachystaná na pád,  žel moc pevně nedržela,  vyškubl mi ho Dar z ruky a řítil se na psa. Tím škubnutím mi zase pomohl k rovnováze, ale vše se odehrálo tak rychle, že jsem už událostem nemohla nijak zabránit. Dar s tím druhým psem se srazili v čelním střetu, párkrát po sobě rafli na zadních a pak spadli v pranici do sousedního kruhu. Napadený pes zůstal vespod na zádech a kňučel a jeho majitel chytil Dara za kožich na zádech, aby ho odtrhl. Podařilo se mi zatím těch pár kroků doběhnout a blesklo mi hlavou, co nám říkali již před lety ještě na táboře v Psárech (tehdy jsme jezdili ještě s Argem) Makovcovi ohledně rvaček psů – že psi si málokdy vážně ublíží, zato to často odnese některý majitel, když se mezi ně snaží strkat ruce. V takovéhle situaci je potřeba, aby každý z majitelů chytil svého za ocas blízko kořene, zvedl mu za něj zadek a jako trakař jej po předních odtáhl od jeho soupeře. Vlastního páníčka pes nekousne a zvednutím zadku ztratí oporu, takže svého soupeře pustí a nechá rvačky. A tak jsem rychle popadla Dara za ocas, než snad se po pánovi ožene, a s pokusem o zvednutí psa za něj Dara pořádně zatáhla. Dar se ohlédl a když viděl, že jej držím já a zlobím se, okamžitě psa pustil a nechal se přiřadit k noze. V okamžiku byl zase klidný, bez známek agrese, zjevně považoval věc s druhým psem za „vyřízenou“. Jen pro pořádek jsem Darovi ostře vynadala a plácla jen při tom z boku přes čumák, a pak již s ním zamířila ven z kruhu. To, co Dar provedl, bylo na diskvalifikaci. Velice mne překvapilo, když na mne p. rozhodčí zavolal a mával, ať přijdu k němu. Šla jsem a předpokládala, že mi chce vytknout to plácnutí Dara a oznámit nám, že jsme vyloučeni, ale p. rozhodčí pravil, že šlo o konflikt mezi dvěma samci … a dokončil posouzení. Od té chvíle jsem byla tak trochu jako ve snu. P. rozhodčí celý konflikt viděl, ze stejného úhlu jako já, a snad ještě lépe (já se na jeho samém začátku věnovala hlavně sama sobě a hrozícímu pádu), stál jen o pár kroků dál, ale přesto bylo pro mne jeho rozhodnutí dost neuvěřitelné. Co jsme čekali, Dar považoval za nutné „varovat“ psa vedle nás, ale po dalším mém plácnutí přes čumák byl definitivně klid a Dar byl už zase klidný, přátelský pes. Paní psa za námi měla nejprve trochu strach, aby Dar snad nenapadl i jejího psa (pes měl nedávnou neblahou zkušenost se dvěma NO, kteří jej pokousali), ale pro Dara k tomu nebyl žádný důvod. Pes, kterého předtím Dar napadl, zatím odešel z kruhu, aby se trochu uklidnil, pán ho prohlédl a vypadalo to, že pes neutrpěl žádné fyzické zranění, takže byl posouzen až úplně na konec naší skupiny.  Co byl posuzován, držela jsem Darovi hlavu ven z kruhu, aby se na psa ani nepodíval a tak ho třeba ještě víc nerozhodil. Pes vypadal, že je zase v pohodě, lehce párkrát zavrtěl ocasem, ale když mu p. rozhodčí kontroloval zuby, najednou se začal bát a tak nakonec odešel jen s VD. Velice mne to celé mrzelo, hlavně kvůli tomu druhému psu. Ale možná jeho pán i udělal chybu, protože se vrátil zpátky na kruh ne hlavním vchodem, ale podlezli z boku právě do toho rohu, kde se to stalo - pes si tím mohl ten nepříjemný zážitek až příliš oživit. Jinak jsem si ani nedovedla vysvětlit, proč by měl čtyřletý, dospělý pes, který byl df. jen otočený na záda (aspoň tak to vypadalo) a útok čekal, pokud je jen trochu vyrovnané povahy, reagovat bázlivě při kontrole zubů rozhodčím...  Skutečnou příčinu jsem se dozvěděla až mnohem později…

Ani se mi nechtělo jít podívat na tabuli, co jsme dostali za známku, když jeden z majitelů psa z mezitřídy začal ostře protestovat – dostali jsme totiž výbornou. Myslím právě ta skutečnost vyvolala spoustu „zlé krve“. S tím pánem jsem měla na jedné z výstav před časem jakýsi konflikt, když jeho pes byl ještě dorostenec, Dar mi tenkrát utekl a prý štěně vyděsil… (Dar miluje štěňata až do asi 9 či 10 měsíců věku a nikdy neodolá možnosti si s nimi hrát). Bylo to už dlouho, mezitím jsme absolvovali pěknou řadu dalších výstav (a zcela bez nejmenších incidentů), tak jsem zatím na celý konflikt s tím pánem zapomněla…

Nevěděla jsem, co dělat, ale za těch okolností jsem nemohla dál soutěžit o pořadí, tak po dohodě s vedoucím výstavy jsme z další soutěže odstoupili. Přemýšleli jsme, zda nejet domů, ale nakonec jsme se rozhodli počkat na svod plemeníků a předvést Dara takového, jaký skutečně je. Ten den byl vůbec nějaký podrážděný, mimo Darova incidentu se servaly i dvě fenky a v tom případě došlo žel i ke zranění jednoho z majitelů… Psů a nervozity z toho množství bylo tentokrát na výstavě až přespříliš.

Brzy odpoledne, zatímco ještě na kruzích vrcholilo posuzování, jsme se zašli poohlédnout po vhodné louce na plánovanou stopu. Pěknou louku nám poradili místní za kempem a vlakovou tratí. Louka byla s vysokou trávou, takže pro nás (a hlavně Dara) další zajímavá zkušenost. Stopu jsem dala jen asi 600 kroků, svoji, tvarově velice jednoduchou, z nášlapu jsem šla šikmo, pak otevřený lom (cca 135°), po něm pravoúhlý lom, pak "Z" se 2 ostrými lomy a opět pravoúhlý lom, závěrečný úsek asi 220 kroků s vloženým obloukem malého průměru (asi 3m) v závěru. 3 předměty, které jsem napachovávala max. 30 minut - 1x filc, 1x tenoučká kůže a poslední kůže Gap. Stopu jsme šli po hodině a 10 minutách, a také malém sprchnutí, co jsme čekali, na naší čtyřmetrové stopovačce. Dar jen malinko váhal na nášlapu, objel ho nosem po obvodu nejprve dopředu, pak do kolma (ale jen nosem) a pak už našel odchozí stopu a šel po ní. 2x mi trošku uhnul ze stopy, tak o 30cm, při tom jsem se ho vždy zeptala, kde má stopu, a hned byl na ní zpět, oba pravoúhlé lomy Dar vypracoval s čichnutím za lom do směru pokračování stopy a hned poté vykročil správným směrem, oba ostré lomy precizní, závěrečný dlouhý úsek, který šel dokonce těsně před závěrem přes vyšlapanou pěšinu naprosto přesný, na pěšině Dar ani nezaváhal a krásně vykroužil i ten vložený oblouk. Opravdu to byla moc pěkná stopa (tedy až na ta dvě malá vybočení), jediná vada na kráse - přejitý 2. předmět - ta tenká kůže, které si vůbec nevšiml.  Jinak oba druhé předměty okamžité zalehnul, ovšem jako obvykle s následným převalením se na stehno, aby se mohl podívat na mne dozadu, zda to vidím... Udělal mi velkou radost, i přes ten přejitý předmět. Dar tu kůži obvykle zalehává, ale teď se asi nestačila napachovat... Stopu jsem v trávě dobře viděla, dlouhá stébla byla ohnutá, ale připadalo mi, že se Dar orientuje skutečně jen pachem - jinak by nevybočoval a neověřoval neporušenou trávu. Dara stopa bavila, těšil se na ni, šel s nosem dole na výšce nízkých trsů (max. 10cm nad zemí, níž už to asi ani nešlo), a ten v posledních týdnech tak omezený trénink nebyl na Darově práci nijak znát.

Svod plemeníků, kvůli kterému jsme zůstali, byl nakonec strašně pozdě, až po všech rozbězích před poslední soutěží o BOB, tak už zatím na akci skoro nikdo, kdo nemusel, nezůstal. Na svodu nás bylo nakonec hodně, myslím asi 14, tak by si nejspíš některá nevěsta vybrala... Tedy s odhlédnutím od toho, že většina psů zmokla, nabrala na sebe částečně bláto nebo jehličí, tak docela zajímavý pohled, i když myslím, že nevěstu samu by tohle zase až tak nezajímalo. Dar už byl zase "zlatíčko", při distanci 3m od ostatních žádné projevy nesnášenlivosti či dělání loktů, psů si nevšímal. Z Knížecího rybníka jsme odjížděli až v 18.45, cestou domů ještě krátká zastávka u tchýně a domů jsme dorazili až skoro v půl desáté...

…

V pondělí se mi pak ozval pán od toho na výstavě napadeného psa, že ten nešťastný incident žel neskončil tak dobře, jak to v sobotu vypadalo. Se psem museli k veterináři, k p. Ekrovi, a že má pes od Dara prokouslý šourek... Proto se tedy pes při posouzení choval, jak se choval… Víc líto už mi to být skutečně nemohlo. Ještě jednou jsem se pánovi omluvila (poprvé již na výstavě, s prosbou, aby se mi ozval, „kdyby něco“) a pověděla mu, jak to celé bylo, že jsem Dara nezvládla, i o tom zavrčení, které jsem slyšela a které bylo impulsem pro Darův útok.

Pán říkal, že bylo vyloučeno, aby jeho pes na Dara zavrčel, neboť od něj právě dostával pamlsek a útok proto nečekal. Nemohu soudit, já to zavrčení opravdu slyšela a zaznělo ze směru od nich. A, jak jsem viděla, v okamžiku střetu psů byli k sobě čelem … čímž samozřejmě nechci ani nejméně Dara ani sebe snad omlouvat.

Do budoucna, aby už se nic podobného nemohlo opakovat, se musím naučit okamžitě instinktivně sevřít co nejpevněji vodítko a raději se rychle složit přímo na Dara, než mi stačí uhnout … nic jiného se asi dělat nedá.

Takřka dva týdny po té nešťastné události je napadený pes zase v pořádku. Moc mu přeji, aby se celá ta nehoda pro něj obešla bez nejmenším následků. Fyzických i psychických.

Ještě další týdny po výstavě přemýšlím, kdy a jak mohlo dojít k tomu kousnutí druhého psa, a přitom se mi vybavují další podrobnosti celého toho střetu. K tomu, že Dar vyletěl na soupeře, mohl mít ještě jeden důvod: moje potíže vyhodnotil jako ohrožení a tak mne chránil...

Když oba psi spadli ve rvačce na zem do sousedního kruhu a druhý pes vespod složen na lopatky pod Darem kňučel, mysleli jsme si později, když jsme se dozvěděli o zranění, že k němu muselo dojít někdy předtím. Ale díky vzájemnému postavení obou psů a povaze zranění bylo prakticky vyloučeno, aby k tomu došlo hned v úvodním střetu, kdy se psi utkali tváří v tvář, nebo těsně poté, kdy byli spolu pár vteřin na zadních ve vzájemném objetí.  Když pak spadli do sousedního kruhu, "zafungovala" další nešťastná okolnost - dělící páska mezi kruhy, díky níž se majitel druhého psa nemohl dobře a hlavně rychle k oběma psům (resp. jejich hlavám) dostat a tak natáhl ruku pod páskou a chytil Dara za kůži až na hřbetě kousek pod lopatkami.  Táhl tak Dara, který měl v té chvíli čumák u hrudi druhého psa,. nejen nahoru, ale i k nám dozadu. Dar se snažil psa nepustit a chytal ho za chlupy na hrudi. Druhý pes se zatím snažil vykroutit a posunoval se při tom dál do kruhu fen, takže v okamžiku, kdy jsem se k nim dostala i já, měl Dar čumák již v úrovni sokova břicha. Zřejmě právě v té chvíli, kdy jsem Dara popadla za ocas, kousl Dar místo do chlupů do vyčnívajícího šourku... Nebylo to úmyslné zranění, ale spíš jen nešťastná náhoda a velká smůla...