Neznámý „povel“
Jeli jsme k naší paní veterinářce – Dar potřeboval přeočkovat a také bylo potřeba doplnit 2. očkování pro Čičíánka. Vystoupili jsme z auta na parkovišti kousek od ordinace, já vzala přepravku s Čičánkem a manžel mne jen chviličku nato s Darem následoval. Dar ho ale dle svého zvyku na vodítku tak táhl, že manžel měl co dělat, aby Dara vůbec udržel. Pořádné Darovo cásnutí komentoval jadrným: „Do pr…, čokle blbej!“ Nedalo mi to, abych manžela neupozornila, že pokud nechce, aby ho Dar táhl, musí mu říci „K noze!“ … povel „Do pr…“ Dar skutečně nezná…
Dara jsme při návštěvě zvážili - s kovovým obojkem a košíkem měl 41,3kg, což je u něj nádherná a řekla bych optimální váha - jak na práci, tak i pro výstavu. Dar je pevný, statný a přitom štíhlý a krásně mu (říkala pí veterinářka) pracuje srdíčko i plíce.
Cestou domů se v přepravce Čičánek prožitým stresem z očkování pokadil, pořádný průjem s odpovídajícím „odérem“, takže manžel zažehrral, prý že je škoda,. že čičáka Dar zavčas nezakousl... (samozřejmě to manžel nemyslel vážně). No, i Dar po té jízdě z auta nezvykle pospíchal. Příště si prý mám jet s kocourem k veterináři sama.
