Co způsobil pohár
Když jsme spolu s bohatými cenami dostali ve 2. česko-slovenském závodě hovawartů ve Staré Myjavě i pamětní pohár, měla jsem z něj ovšemže radost, ale zároveň cítila i velké rozpaky. Ten pohár byl pro nás vlastně jen za účast a náš výkon a zejména výsledek v závodě takové ceně žel vůbec neodpovídal. Ač to tak pořadatelé jistě nezamýšleli, byl pro mne pohár vpravdě takovým „danajským darem“.
Pohár jsem postavila v obýváku na knihovnu vedle televize a kdykoliv jsem pak zvedla oči při odpočinku na sedačce, padl mi pohled právě na pohár, … který jsme si s Darem nezasloužili. A já si slíbila, že ten „výbuch“ v závodě musíme napravit – a jak jinak, než dobře složenými stopařskými zkouškami … a FPr3, která se nám v závodě tak hrubě nezdařila, v první řadě.
Zkoušku se nám povedlo složit již dva týdny po závodě a to tak dobře, že to jistě na „reparát“ mohlo víc než stačit (známka výborně, 96 bodů), jenže mně ten pohár ani pak stále ještě nedal pokoj a tak nějak lehce posměšně na mne mrkal dál. Když se mi někdy opravdu, ale opravdu nechtělo jít šlapat stopu, stačil jediný pohled na něj a už jsem se pakovala. Asi hlavně kvůli němu jsme s Darem zvládli tak tvrdě trénovat před naším prvním MR hw stopařů. I když jsme na něm neuspěli, přesto jsem měla dobrý pocit i čisté svědomí, že jsme nic neošidili. Před posledními zkouškami na konci října a počátkem listopadu jsme sice už moc stop neodchodili, nechávala jsem Dara odpočinout, ale i to bylo potřeba a pohár jakoby měl pro to pochopení – při pohledu na něj už se mi nevysmíval. Po další složené zkoušce (ZPS-1) s velmi dobrou stopou a nakonec i FH1 jsme se spolu již docela smířili a já mám z poháru konečně upřímnou radost.
Ale na knihovně pohár (aspoň prozatím) zůstal … pro jistotu.