Stopa - 13.11.2013
Na stopu jsme se vypravili (opět na trávník před dům) hned v neděli ráno. Dar šel výborně a já byla s jeho prací moc spokojená. Jenže, jak se říká, „každý den není posvícení“... Když jsem v úterý dopoledne opět šlápla Darovi stopu (jako tu nedělní jen před domem), tak jsem se docela zlobila. Už po pár krocích jsem přemýšlela, zda to "neodpískat". Dar šel strašně ledabyle, doslova "aby se neřeklo", dokonce jsem jej musela snad 3x napomínat, aby se vrátil k hledání stopy... Na dvou z 5 lomů se docela ztratil, musel hledat v kroužku. Předměty našel jen 3, jeden docela minul, tak byl roztěkaný. Lehal u nich hned, to ano, ale to bylo asi tak jediné pozitivum. Musím ale přiznat, že mi připadal docela unavený, v noci byl venku, pouštěla jsem ho až na podruhé (nejprve se mi tlačil domů před půlnocí) před třetí hodinou ráno. Na stopu jsme šli asi po 25 min., předtím pospával už zase venku v boudě. A když jsme došli domů, po chvíli si zase zalezl do boudy spát... Takže jsem mu asi neměla dneska za tu stopu nadávat - byl po mých výtkách docela skleslý.
Během úterního odpoledne jsme se docela náhodně domluvily přes e-maily s Evou, že teď jezdívá na stopy s Arwen každý den a kolem našeho! Tak jsem moc ráda přijala její nabídku, abych se ve středu ráno přidala s Darem a vzájemně jsme si našláply stopu jako v sobotu.
Tentokrát jsme obě šlapaly stopy s více lomy, pro Arwen jsem položila 4 různé předměty, Eva pro Dara dala předmětů 5. Šla jsem normálním krokem, celkem kolem 400 kroků, takže až na pár položených pamlsků a lomy označené cedulkami (vždy asi 3 až 5 kroků před lomem) ta stopa byla „zkoušková“. Eva si pochvalovala, jak pěkně ji Arwen sledovala, i všechny předměty jí našla a označila, ale na druhé straně dost přecházela lomy, takže se bude muset pracovat na větší přesnosti.
U Dara žel pokračovala jeho jistá nesoustředěnost. Už k nášlapu mne doslova táhl, na nášlapu v rychlosti sebral jeden ze dvou položených pamlsků a pak už rovný úsek připomínal spíše dostihy… Šel trošku vedle stopy, přes moje pokusy, navést jej přímo na šlápoty, stále uhýbal trochu vlevo od stopy (asi 30cm), ale v té chvíli foukal vítr zprava, tak jsem ho nechala jít. Jen jsem se obávala, že v tom nepřesném fofru přejdeme předmět (a také že ano, vůbec jsme ho nenašli). 1. lom byl kupodivu i v té rychlosti Darem zaregistrován a vypracován s minimálním obloučkem, ale pak jsme se na dalším úseku ztratili a lom přešli… problém byl v tom, že na tomhle poli byly sem tam již jiné lidské ťápoty (zřejmě jej ke stopám využívalo více psovodů a někdo asi těsně před námi) a Evina stopa se velmi nešťastně kryla s tou předchozí, takže já viděla otisky v hlíně, které Dar usilovně a přesně sledoval, jenže to žel nebyly ty správné… Nejhorší bylo, že když jsem Dara ze stopy stáhla, že jdeme špatně, vůbec to nechápal (podle něj šel přece dobře!!) a stále mi hledal tu „špatnou“ stopu. Chvilku trvalo, než se mi podařilo lom aspoň přibližně dohledat a pak už se Dar konečně chytil Eviny stopy. Další dva úseky vypracoval pěkně, označil i oba nalezené předměty, ale ten 2. zalehl vedle na nepříjemně vyvýšenou hranu koleje od traktoru, tak jsem jej musela podržet na zemi povelem, když chtěl rychle pokračovat. Poslední dlouhý úsek stopy šel sice přesně, ale předmětů si ani nevšiml, ten poslední, končící stopu, mi přešel bez povšimnutí i na opakovaný pokus (já vím, vracet psa na stopě se nemá)… Prostě už trochu „vypnul“. Odměnit jsem ho za stopu nemohla, ale pro Dara bylo stejně příjemné puštění k proběhnutí. Hned utíkal za Evou a hodnou chvíli skotačili s Arwen po poli a užívali si volna. Běhali jen u Evy, tak jsme se nemusely bát je nechat „na volno“.
Ze psů jsme měli pěkné „blaťáky“, tak jsme se s nimi ještě prošli po silnici, aby z nich bláto aspoň trochu opadalo (Dar se při tom s chutí vyválel na kraji pole v orosené řepce) a oba byli velice spokojení.
Teď dáme oběma do soboty od stop klid, aby byli na stopu zase patřičně natěšení (jak mně, tak Evě se zdálo, že jsou oba přece jen trochu „přečichaní“) a pokud počasí dovolí, sejdeme se spolu zase na vzájemně našlápnutých stopách v sobotu ráno u cvičáku. Už se moc těším a Eva jistě také.
Moc Evě děkuji za společné stopování.
Malá poznámka "na okraj":
Po stopách na namoklém poli musíme řešit jeden docela nepříjemný problém - nejen naše boty jsou obalené blátem, ale i psí tlapky. Do chlupů mezi prsty, zvláště zespodu, se ho chytá tolik, že po návratu domů, kdy už je hodně zhutněné a často i trochu zatuhlé není vůbec jednoduché je dostat dolů. Když se bláto nechá zatvrdnout, psa velice nepříjemně tlačí a Dar odmítá běhat.
Když jsme se vrátili včera ze stop domů, neměla jsem čas na nějaké zdlouhavé mytí tlapek, tak jsem se k jeho odstraňování dostala, až když bylo ztvrdlé na kámen. Co s tím? Vystříhat chlupy před zimou jsem nechtěla, tak nezbylo, než bláto nějak rozbít a dostat dolů. K rozdrolení bláta se mi skvěle osvědčily kleště "blicky" - bláto se rozdrtilo jedna dvě a očistit všechny čtyři packy netrvalo déle, než 2 minuty.
