Stopa - 26.11.2013
Po dvou dnech kratších a pamlskových stop na trávníku před domem jsme opět vyrazily s Evou na společné stopy – tentokrát až po poledni a kousek od nás, na osení na konci ulice. Bylo kolem nuly a trochu foukalo, ale v posledních dnech stačil vítr dost rozbahněné pole vysušit, tak se terén dal nazvat vcelku ideálním.
Našlápla jsem Evě stopu pro Arwen, jak si Eva přála, v trošku „jednodušší“ verzi se 4 lomy a čtyřmi předměty s celkovou délkou kolem 500 kroků, takže to byla skoro stopa pro o stupeň vyšší zkoušku, než na jakou se Eva s Arwen chystá. Předměty jsem dávala každý z jiného materiálu. Byla jsem hotová za pár minut a když jsem se ohlédla po Evě, viděla jsem ji ještě hodnou chvíli šlapat stopu pro Dara. V té chvíli jsem měla skoro výčitky, že jsem nakonec tu moji stopu div ne ošidila… Eva měla evidentně „chodecký den“ a jak se pak ukázalo, ta její stopa byla tak na IPO5 – tedy samozřejmě kdyby nějaké takové bylo. No, dělám si legraci, ale ne zase až tak moc. Eva sama pak říkala, že prostě „šla a šla“. Výsledkem bylo nejméně 6 lomů, 4 předměty (3x koberec a na ukončení dřevo) a přinejmenším 700 či možná i 800 kroků…
Aby nám stopa zatím vychladla, sjely jsme k nám domů se trochu ohřát, kouknout na citrusy a uvařit si kafíčko. No, jenže jsme se trošku víc zapovídaly a když jsme zase dojely i s Darem a Arwen k našlápnutým stopám, byly staré už přes hodinu… Obě jsme byly zvědavé, jak si naši stopaři s tou docela obtížnou (a hlavně nezvykle vychladlou) stopu poradí … a navíc v mírném, místy nárazovém větru.
Eva byla dnes se stopou konečně spokojená.. Arwen šla s chutí, pěkně vypracovala i lomy a označila tři ze 4 předmětů, jen u jednoho že si nechtěla lehnout. V jednom místě ji vyrušily stopy zajíce, pak slepic a ke konci rotvajler za plotem, po kterém zvědavě koukla. Tolik zajímavého vzrušení ještě Arwen na stopě neměla, tak pro to musela mít Eva aspoň trošku pochopení…
S Darem jsem měla co dělat, abych ho dovedla k tomu správnému, od auta vzdálenějšímu nášlapu – tak byl „nažhavený“ jít stopovat. Jak uviděl Evinu trasírku, dotáhl mne k nášlapu, krátce jej prošmejdil se sebráním jednoho pamlsku, zatímco druhý tam jako obvykle nechal, a pak vyrazil po stopě. V prvním úseku šel hlavně úplně z počátku trošku nepřesně, dvakrát jsem ho musela napomínat a vracet ke stopě, když se pustil vždy na tři, čtyři kroky mimo ni na jednu a pak zase zpět na druhou stranu (Evinu stopu evidentně křížil nějaký zajíc), lom přešel také asi o 2 kroky, ale sám se zastavil a krátkým obloučkem napojil na správnou stranu na stopu zpět a když asi v půlce 2. úseku jen na krok vybočil (zase zajíc), bylo to naposledy, co jsem musela Dara napomínat. Začínala jsem už ale být trochu nesvá, že jsme zatím nenašli žádný předmět, ale dle šlápot jsem viděla, že Dar Evinu stopu sledoval přesně tak, jak vedla, tak jsem si říkala, že jsme ho přejít skutečně nemohli. Navíc jsme měli v lomech zabodnuté cedulky. První předmět jsme brzy našli, Dar ho označil hned poté, co k němu čichl, a našel pak a označil zalehnutím bezpečně i ty další, takže ten trénink doma s darovaným kouskem koberce se vyplatil. Po 4. lomu jsem najednou nevěděla, co dál, žádnou další cedulku jsem neviděla a předměty jsme v té době ještě všechny nenašli, ale Dar se přesvědčivě pustil zase dál, tak jsem mu věřila a následovala ho. Po chvilce jsem uviděla na poli šlápoty a pak další cedulku. Tu Dar označil a já si nebyla jistá, zda není konec a Eva jen nezapomněla tam to dřevo dát … tak se mi zdála ta stopa dlouhá. Navíc, jak jsem viděla, Eva už s Arwen stopu skončila a vracely se, což bylo při Darově rychlosti práce na stopě (myslím, že ji dělal asi ve 3km za hodinu, možná i ještě o trošku rychleji, a vždy bývá hotov o hodnou chvíli dříve, než Arwen, i když má od Evy o něco delší stopu než dělám já) velmi nezvyklé. Co jsem přemýšlela a zkoumala, co to Dar našel, a tentokrát ho za tu cedulku neodměnila, Dar se na dotaz, kde je stopa, pustil zase dál, čumák nalepený do šlápot, dokud nenašel to závěrečné dřevo.
Asi nemusím psát, jak velkou radost jsem z něj po té stopě měla (také padlo odměnou hodně pamlsků) a dala jsem Darovi volno, aby se mohl po všem tom soustředění trochu proběhnout a pročichat si stopy, které jsem mu předtím sledovat nedovolila. Dar chvilku, jak jsme se vraceli, šmejdil po poli, když pár kroků před ním vyběhl zajíc … a Dar samozřejmě hned za ním. Volala jsem, pískala, ale Dar letěl … a co horšího, zajíce uviděla i Arwen a zdrhla Evě od nohy. Běžela za ním přes Evino volání a pískání dobře tři sta metrů, než byla natolik proběhnutá, aby se vracela. Dar mne naštěstí, jako obvykle, poslechl asi po sto metrech běhu a zase se vrátil. Vzhledem k okolnostem jsem ho za návrat velmi pochválila a odměnila. Dnes mi dělal opravdu radost.
Jestli vydrží počasí, stopu si docela jistě ještě zopakujeme, zřejmě ještě tento týden. Už se na to s Evou obě těšíme.
