Argo a spol.

Ani naše 2. MR nám tedy nevyšlo a bodově jsme navíc ještě hluboko zaostali za loňskou premiérou. Samozřejmě … to, co nás na mistrovské stopě postihlo, mi dlouho nešlo z hlavy. Již v sobotu hned po závodě jsem si říkala, že jsem se měla na louku vrátit, převést Dara za poslední kolej a zkusit aspoň část stopy včetně toho nedojitého 1. úseku, aby Dar neměl ukončení  stopy spojené s tak nepříjemným zážitkem. Ale teď jsem moc ráda, že jsem to neudělala - kdyby pak Dar na stopě načichl ještě další smrady z těch kolejí (na 2. části louky při dalších kříženích naší stopy), mohla bych také nakonec řešit jeho strach před jakoukoliv další soutěžní stopou. Proč...? Ráno po závodě jsem po docela dlouhém přemýšlení vyběhla na pole, zkusit, zda půjde udělat stopa bez toho, že bychom se po vytrvalém dešti v posledních dnech utopili v blátě. Bořila jsem se dobře na centimetr, mnohde i víc, ale jinak se hlína na boty moc nelepila, tak byla výsledkem stopa dlouhá 2000 kroků s 9 předměty, ve stejném tvaru jako ta poslední v úterý (naše zkoušková stopa z neděle na VFU), jen zakončená malým L navíc (směrem od nášlapu). Šli jsme pracovat přesně po 3 hodinách. Dar šel od počátku velice pěkně, označil 1. předmět, ale pak přešel 1. (ostrý) lom - a o dost. Pravda, moje stopa byla v posledních metrech položená do nějaké staré stopy a lom byl bezprostředně před traktorovými kolejemi. Dara jsem musela vrátit, aby si našel ten přejitý lom – Dar v té chvíli již vypadal docela unavený (a opravdu neměl z čeho!!). Označil 2. předmět a opět přešel 3. (zase stále stejný zelený kobereček), pak přešel i 2. ostrý lom, i když jen asi o metr, ale tento lom jsem měla umístěn právě na přeběhu srnkou, takže trocha hledání 3. úseku se asi musela (aspoň trochu) Darovi tolerovat. Na 3. úseku si najednou Dar asi uprostřed sedl – na stopě přitom nebyl žádný předmět, Dar prostě odpočíval!! Docela těžce dýchal a byla na něm vidět silná psychická únava. Teprve doma jsem pochopila, že Dar byl od konce 1. úseku skutečně vystresovaný ... mám dojem, že se bál pachů z kolejí a pamatoval si i velké problémy v posledních týdnech na té části stopy, na niž se právě dostával. Trochu jsem mu vynadala, že si sedá a přitom předmět nikde, tak Dar šel dál, naprosto přesně, a když označil 4. předmět (kabel) a já obrovsky chválila a odměnila, jakoby najednou z něj všechen ten tlak a stres spadl - viděl, že terén je pachově čistý, a tak začal na stopě ožívat a najednou nejen že byla stopa naprosto parádní, ale Dar si ji i očividně užívat - pěkné tempo, radostně se komíhající ocas, dychtivé očekávání pochvaly a odměny za označený předmět. Jistě, stopy byly vidět, ale Dar je poctivě pročichával a neodchýlil se od nich ani na jedinou šlápotu. Stopu, kterou jsem kladla 21 minut, vypracoval za 32 minut, což je na víc než kilometr při Darově rozvážném tempu velmi pěkný čas. A byla radost se dívat, jak si po smlsnutí odměn a propuštění na chvíli volna šmejdil po poli, běhal a čichal, a když jsem ho zavolala k sobě, radostně skákal jako kůzle... Samozřejmě, dostal kromě odměn na poli i oblíbenou tyčinku doma, jen aby měl z dnešní stopy hodně pozitivní zážitek.

Abych to pozitivní ještě upevnila a stres ze zkouškové stopy zasunula co nejhlouběji do pozadí Darovy paměti, udělali jsme si další stopu hned následující ráno. Tentokrát naši obvyklou FH2 v délce 1970 kroků s 10 předměty. I když nebyla tak kvalitní, jako ta předešlého dne (Dar byl hlavně na začátku trochu nesoustředěný a přešel mi hned 2 předměty za sebou), přece si ji Dar mohl užívat, krásně řešil několik výrazných přešlapů naší včerejší stopou a po poctivé práci byl ke konci stopy konečně pořádně unavený … teď už ale „správně“ fyzicky. Tak doufám, že radost z obou stop mu pomohla zapomenout na prožitý stres a Dar se pustí do další zkouškové stopy s obvyklou chutí a nadšením.