IHF MS stopařů ve Vranově – poznatky pro trénink
MS na Slovensku bylo vrcholem naší stopařské kariéry a tím nejvyšším, co jsme mohli s Darem vůbec dosáhnout. Spousta dojmů z Mistrovství, atmosféra, týmová práce, porovnání se s nejlepšími z nejlepších… O všem jsem již psala v předchozích článcích a tak teď, dva týdny po akci, je čas na ohlédnutí se a zhodnocení jak nových zkušeností, tak naší práce, která nás až na toto MS dovedla.
Po sportovní stránce a s ohledem na náročnost stop (i s nároky a hodnocením obou pánů rozhodčích) to pro nás nebylo zase tak úplně nové… Na dlouhé stopy a přísný „metr“ nás připravily již předchozí prestižní závody těsně před MS … zejména VS v Hodoníně i MR v Lukové. Ani terény nebyly (většinou) nějak „záludné“, ozim byl na podobných polích s víceméně srovnatelnými podmínkami (tedy až na naši stopu na dvou sousedících polích s mezí a další na mírném svahu s občasným pahýlem po slunečnici), ovšem hlína – a to mne opravdu překvapilo – byla ve dvojí naprosto nesrovnatelné kvalitě, takže šťastná ruka při losu právě u stop na hlíně byla žel hlavním předpokladem úspěchu.. A o úspěchu či neúspěchu v podobě výše bodového zisku za stopu také rozhodovaly i zdánlivé maličkosti – kudy kladeč šel (u nás ta smolná cestička z kukuřičné drti při nedělní stopě), kde byly uloženy lomy (např. v širokých kolejích po traktoru), kde křížily stopy z předchozího dne nedělní stopu, trčící zbytky rostlin z letošní výsadby (za něž se zachytávaly stopovačky), zahnívající louže … To vše byly věci, které závodník prostě neovlivní – může mít jen štěstí či naopak smůlu.
Možná to zní zvláštně, ale myslím, že pro stopaře tak disponované skvělým nosem s vysokým rozlišením pachů, jako jsou naši hovíci, byly podmínky vlhkých terénů spíše nevýhodné. Vystupovaly totiž silněji pachy, které by za sucha zůstaly v terénu „uzavřeny“ a terén tak byl pro psy mnohdy až „přepachovaný“. Výsledkem bylo rychlé zahlcení nosů stopařů, únava a předčasné ukončení stop… a nebo (jako v našem případě) vážné „chyby“ při ověřování pachu kolem stopy a pak „větrání“ zahlcených nosů.
Kladla jsem si otázku: mohli jsme na MS (a vlastně i předchozí závody) trénovat lépe…? Nemyslím si to. Já sama nevidím žádnou tréninkovou chybu, žádný Darův nedostatek, jediné, co musíme s Darem lépe docvičit, je vzájemná komunikace, když se Dar na stresové stopě zastaví – pokud si nejsem jistá, že tak opravdu označuje předmět, čekám pár vteřin, Dar, pokud opravdu předmět mezi tlapkami má, pak obvykle otočí ke mně hlavu a někdy i na předmět škrábne packou, jenže v případech vysokého stresu se Dar někdy už po cca 3 vteřinách zase rozejde a předmět je tak „ztracen“. A naopak, když Dar zůstane stát kvůli vyčištění zahlceného nosu, abych to špatně "nepřečetla" v domnění, že označuje předmět. Na mé chybné vyhodnocení Darova zastavení se na (přepachované) stopě jsme doplatili již loni na MR - a stálo nás to český titul. A teď dokonce i ten světový.
Jistě, můžeme se v tréninku „specializovat“ jen na stopy FH2, aby Dar chodil „jako stroj“, ale to by nebavilo žádného z nás. Pokud mám mít tréninkový (ale i „partnerský“) výsledek, musím vycházet jen z Dara a jeho co nejlepší znalosti a nastavit tréninkový režim tak, aby Darovi vyhovoval a Dar byl stále na práci natěšený. Dar zvládne neuvěřitelnou tréninkovou zátěž, ale danou tak, aby se nenudil a stále se mohl naučit něco nového. Já vím, pro IPO-FH to vůbec není ideální s ohledem na požadavky precizní práce na stopě (ideálem rozhodčích je v podstatě „psí stroj“), ale pokud jsem trénink zadala jinak, tak se Dar prostě nudil a začal práci flákat. Takže třeba přesnost na předmětech, ale i pozornost vůči jejich výskytu na stopě, musím cvičit v rámci těch praktických stop, které Dara velice baví. Ty s délkou k 1,8km dokáže vypracovat za 55 minut bez toho, že by nějak viditelně během práce odpočíval (mimo předměty). A je schopný si v rámci volna po stopě ještě běžet počichat si po tom, co během práce zavětřil a nesměl se tím zabývat. Když je natěšený na práci, trénujeme "drsněji", na výdrž pro 2 i 3 denní závody (stopařský přebor Nový Malín), když začíná být unavený, tak prostě tréninky na pár dní vypustíme...
MS nám tedy potvrdilo správnost nastoupené cesty. Budeme v ní pokračovat, postupně se snažit zvyšovat i Darovu odolnost vůči přepachovaným terénům a pro jarní či letní stopy i vůči slunci. Ovšem to naprosto klíčové je ... mít aspoň ždibínek štěstí.
