JVT Duchonka 2.-5.5.2017
Hned v první květnové úterý jsme s manželem a Darem odjeli na Slovensko na JVT slovenského hovawart klubu. Už dlouho jsem se na tábor skutečně velmi těšila – byla to pro nás možnost vidět se s „naším štěňátkem“, Darovou dcerou Aenigmou – Eni a pobýt s ní a jejími páníčky po 4 dny. Eni byla přihlášená na tábor na celý pobyt, samozřejmě i s výcvikem, v Duchonce byla již od neděle, kdy absolvovala svoji první klubovou výstavu (premiéra ve třídě mladých). Německé paní rozhodčí se velmi líbila, dostala krásný posudek a jen silně nepřehlédnutelné následky paniččina dopřávání hodů u misky znamenaly „pouze“ známku VD…
Eni s páníčkem Romanem, se kterým pilně cvičí, jakoby již na nás čekala a byli těmi úplně prvními, které jsme po našem příjezdu do RZ Duchonkaland potkali. Eni bych byla nepoznala – vyrostla do krásy a velmi přátelsky nás vítala, jako by s námi byla snad denně. Stačili jsme se sotva ubytovat a vybalit věci a již šla Eni na obrany. A mně (ale nejen mně!!!) málem "vypadly oči". V pondělí (to jsme ještě neviděli) byla nejprve na kruhovce, v úterý již sama na rukávu a vodítku (na zcela neznámého figuranta) - dravá a chtivá ukořistit rukáv, přesné a plné zákusy, Eni se nedala vyvést z míry ani náznaky úderů. Ve středu si vyzkoušela první zadržení na dva až tři metry s puštěním vodítka, ve čtvrtek asi na 5m s lehoučkým úderem obušku... ne, neměla jsem „růžové brýle“ – ale takových hovíků (a ročních fenek zvlášť) se moc nerodí. I když Eni během dní docela hodně pracovala (a dostávala kvůli redukční dietě žrát jen při výcviku), byla prakticky neúnavná.
Já měla jen rekreační pobyt bez výcviku, tak jsem se mohla plně věnovat Eni. Samozřejmě jsem ani Dara nenechala příliš zahálet – pocvičila jsem si s ním sama. Trochu poslušnosti na place, zopakovali jsme si pár prvků na blížící se výstavu a především se věnovali stopařským pracím - tedy hlavně každé (brzké) ráno Dar hledal nábojnice, ve čtvrtek a v pátek po snídani jsme šli s Eni a Romanem na společné stopy. Eni jsem při tom seznámila s první cizí stopou (mojí), pro Dara mi manžel s Romanem vytvořili po oba dny každý po jedné stopě s vyhledáním nášlapu ve čtverci … to aby se pocvičil v nalezení nášlapu nejen Dar, ale abych si tuhle techniku osvojila i já. Eni byla velmi šikovná, rychle pochopila, že s mojí stopou je to stejné, jako s páníčkovou, a pracovala ji velmi nadšeně, a Dar zvládl dvě různé stopy dvou kladečů s odstupem pouhých několika minut. S oběma stopaři jsem mohla být navýsost spokojená.
Eni chodila i na poslušnost, kde procvičovala přesnou chůzi u nohy a obraty, zatím na pamlsek… ale zvládala to bravurně.
Ve čtvrtek odpoledne jsme si udělali výlet na nedaleký Topoĺčianský hrad – měli jsme štěstí, areál byl otevřen s volným přístupem. Dar byl s námi (Eni odpočívala v chatce), vše prošmejdil a výlet si užil stejně, jako my. Po návratu jsem se mohla podívat na nácvik slovenské bonitace, na niž jsem byla opravdu zvědavá. Překvapilo mne, jak byla bonitace krátká, ale i přesto v ní bylo vše podstatné, co se od hovawartů jako plemene chtělo. Průchody skupinkou lidí, pohlazení od cizí osoby, střelba a hlavně obrana pána. Právě ta obrana pána (na vodítku před figurantem) mi u nás velice chybí a nemělo by se na ni zapomínat – i pro ni byl hovawart kdysi vyšlechtěn.
Odjížděli jsme v pátek odpoledne, kdy tábor končil. Romana s Eni čekala hned v sobotu další výstava, tentokrát MVP v Lučenci, tak spěchali domů. Drželi jsme palce a přáli úspěch.
Slovenskému hw klubu velmi děkuji za možnost účasti na táboře i vše, čeho se nám za pobytu dostalo. Měla jsem možnost vidět při výcviku (a obran zejména), jak velký kus práce zatím naši slovenští přátelé se svými psími parťáky udělali. Na viděnou na dalších akcích.
Video Eni z obran: https://www.youtube.com/watch?v=y6HZvESV0YU
Pobyt na JVT Eni velmi prospěl … v Lučenci získala ve třídě mladých svůj první titul V1, CAJC. Velká gratulace!