Argo a spol.

Na 1. srpnový týden (neděle 31.7 až neděle 7.8.) jsme se po roční pauze opět vydali s manželem a Darem na LVT, pořádaný CHS Seahawk ve Švábově. Původně jsme měli mít tábor na jiném místě, v Lipnici nad Sázavou, ale tam nám nakonec byl pobyt zamítnut a tak jsme nalezli azyl znovu v hotelu Harmonie ve Švábově. Žel, od minule se v něm kvalita ubytování nijak nezlepšila (spíš naopak), ale aspoň místní kuchyně (měli jsme v nabídce snídaně a obědy) doznala změn k lepšímu a hlavně – pro náš tábor s nejméně 20 psy jsme našli zázemí s hřištěm na obrany i poslušnosti a pěknými loukami na stopy hned v blízkosti hotelu či jen pár minut chůze přes les… tak jsme nesměli být příliš vybíraví.

Původně jsem na tábor jela si hlavně "zakousat"  na Lukáše Krause, na nějž Dar vždy byl velmi ochotný a dobrý, a pokud by nějakým zázrakem nebylo moc horko, tak se pokusit o některou zkoušku - nahlásila jsem předběžně ZVV1 nebo IPO1.  

Zkoušky byly na letošním LVT netradičně ve středu. Organizátorka tábora Anička se naštěstí se zkouškami „trefila“ právě do nejlepšího dne, ve středu mělo být citelně chladněji a zataženo, tak jsem na zkoušky kývla ... hlavně aby nás bylo dost a mohly se vůbec udělat. Jenže... v horku neděle a pondělí se Dar skoro odmítal hnout (tedy až na ranní stopy, které si užíval), na obranách se mu nechtělo ani s Lukášem, překážky už zase neskákal (alespoň ne sám a pro aport) a po place (kde předtím pobíhala „voňavá kamarádka“) měl především "starost" si dobře počichat… (jako obvykle). Zkoušková obrana i poslušnost by byl zase pořádný propadák… A tak jsem ještě v pondělní podvečer místo plánovaných třístupňových zkoušek raději nahlásila pro léto vůbec neuvažovanou FH2.  S Darem jsme sice na tuto zkoušku prakticky netrénovali, neměli jsme ani kde, v posledním měsíci jsme 2x zajeli na chatu pokaždé na dvě stopy na loukách ve dvou dnech, nejdelší byla kolem tisíce kroků, a kromě toho jen pár minut vyhledávání nábojnic na našem trávníku 2x až nanejvýš 3x do týdne. Ale ve Švábově stopa na louce zase Dara bavila, hned v pondělí jsme si udělali trénink ještě na stopu zkoušky ZVV1 pod vedením a dohledem Mirka Pospíšila, který nám byl lektorem pro stopy, a i když si Dar hlavně z počátku trošku zalajdal, druhá půlka stopy již byla pěkná a hlavně – práce Dara zase těšila. V úterý jsem Darovi nachystala dopoledne již trošku náročnější stopu, aby se obeznámil s předpokládaným terénem na stopy, i když jsem stopu nakonec položila na odrostlejší trávě a tím i náročnějším terénu přes cestu od zkouškové louky (na ní jsme předloni na podzim složili zkoušku FH1). Stopu jsem položila ve tvaru pro FH2 jen s velmi zkrácenými úseky v délce asi 350 až 400 kroků, 7 předměty a chladnutím 2 a půl hodiny. Na práci svítilo Darovi pozdně ranní slunce, ale Dar si k mé radosti i tuhle stopu užíval a odvedl ji pozorně s minimem chyb (ty pramenily hlavně z Darova rozhlížení se po manželovi, schovaném zatím na posedu u stopy). Pak trošku obran (po pravdě spíš jen pokus, Dar měl skutečně v hlavě něco úplně jiného), troška podvečerní poslušnosti a jinak klid a odpočinek před zítřejší zkouškou.

Středeční dopoledne bylo věnováno zkouškám … píši o nich v samostatném článku. Většině ze 7 účastníků včetně nás se povedly a tak jsme si již mohli cvičení jen a jen užívat. Nás ale potkala na zkoušce, resp. těsně po ní, pořádná nepříjemnost – manžel totiž ztratil klíče od auta, prý někde na cestě či na louce, když po skončení zkoušky vytahoval Darovi z kapsy krabičku s odměnou. Hledání (nejprve manžela, pak i mne a nakonec i Dara) ale bylo neúspěšné, tak nezbývalo, než auto zabouchnout, dojít do hotelu pěšky a pak s náhradními klíči, které měl manžel naštěstí sebou na pokoji, pro auto. Bez úspěchu jsme hledali ještě i další den a úspěch neměl opět ani Dar, který podobné předměty hledat umí. Pravda, měl za sebou práci na další stopě, něco přes tisíc kroků dlouhé verzi FH2 ale jen s půlhodinovou prodlevou, a ze způsobu, jak Dar stopu pracoval (ještě pěkněji, než včera na zkoušce a s pohupováním ocasu), bylo zřejmé, že je pro něj stopa spíš radost a potěšení, než práce. Při téhle stopě se mi stala školácká chyba při kladení, kdy jsem si posledním úsekem šikmo přešlápla ten úvodní…! Rozdíl ve stáří úseků byl sotva 8 minut, tak jsem byla zvědavá, jak se s tím Dar vypořádá. Nestačila jsem se divit. Dar totiž nasadil nos do stopy a „jel jako tank“, aniž by si všiml některého z obou přešlapů!!! A tempo práce měl velmi svižné – já potřebovala na kladení asi 9 minut, Dar na vypracování včetně zastávek a odměn na předmětech sotva 13. Na tomhle táboře se skutečně prezentoval jako kvalitní stopař a dělal mi tak velkou radost.

Klíče se nakonec našly v kufru auta … manžel zapomněl, že je tam odložil, a Dar na ně překlopil holínku…

Odpoledne pro mne tábor vlastně skončil … „povedlo“ se mi spadnout na chodbě a pořádně si naklepnout koleno. Rychle narůstající otok znamenal poslední obrany a konec cvičení. Dara jsem měla domluveného jen na 2. kolo úplně na konec (kvůli horku) a Lukáš mi dal na závěr pěkný dárek: pořádně Dara vyhecoval a Dar konečně ukázal, jak pěkně umí Lukáše zadržet a aportovat mi získaný rukáv. 

Byl to z hlediska úrazů dost smolný tábor … moje koleno bylo totiž již čtvrté! Obrovský otok do rána sice trošku povolil, ale nemělo smysl zbytek tábora proležet na pokoji, tak jsme se rozloučili již v pátek po obědě. Ovšem dopoledne jsme ještě naposledy zajeli na stopu. Samozřejmě ji místo mne našlápl manžel a já si od auta zahrála na paní rozhodčí, aby si manžel zase jednou zkusil práci psovoda pod „odborným“ dohledem. Stopa byla v délce cca 850 kroků, opět tvar FH2 + 1 úsek navíc, chladnutí 40 minut. Dar ji šel opět parádně a i tuhle stopu si užil. Dara totiž stačí nechat jít, chodí sám bez ohledu na psovoda od povelu „stopa“ až k dalšímu předmětu, a tak manžel mohl jen jít za ním, sbírat nalezené předměty a chválit a chválit.

Byl to náš poslední LVT s Darem. Děkujeme za něj a těšíme se na viděnou na jiných akcích. Hezké léto.