LVT Tyra 5. – 12.7.2014
Stejně jako v posledních třech letech jsme se i letos vypravili s manželem a Darem na LVT. Tentokrát ale i kvůli pro nás lepšímu termínu do obce Tyra v podhůří Beskyd. Tábor byl pořádán CHS Seahawk i v rámci hovawart klubu a se všemi výcvikáři jsme se již dobře znali z předchozích táborů. A samozřejmě jsme se sešli i s dalšími známými, kteří jako my chtěli strávit příjemnou „pracovní“ dovolenou se svými čtyřnohými kamarády hovawarty při jejich výcviku.
Na Tyru, kde jsme dosud ještě nebyli, jsme byli velmi zvědaví a samozřejmě se i těšili. Manžel si jako obvykle vzal sebou kolo na vyjížďky po okolí s některou „spřízněnou duší“, zatímco já budu pochodovat či poskakovat po cvičáku, a kromě toho jsme si naplánovali i malý výlet do Polska, když už jsme mu byli tak blízko.
Na tábor jsme z Brna vyrazili až později odpoledne (zahrada potřebovala ještě pořádně pozalévat) a po bezproblémové cestě dojeli do areálu U Haliny, kde jsme měli ubytování v chatkách, po necelých třech hodinách. Chatku o dvou pokojích, kuchyňce a sociálním zařízení jsme měli společně s rodinou Sýkorových, kterým pro větší počet členů rodiny (manželé a dcera) připadl větší z pokojů chatky. Pro nás byl určen menší pokoj, který nám na první kouknutí připadal opravdu hodně těsný, ale nakonec jsme se do něj přece jen i s Darem, rozvaleným v uličce na podlaze, docela pohodlně vešli. Jen jsme se ubytovali, čekala nás první večeře v restauraci – večeře, která byla stejně jako všechny následující skutečně výborná. A po večeři jsme absolvovali první obrany, Samozřejmě naším „novátorským“ pojetím s pamlskovou krabičkou do rukávu, který sice vzbudil údiv v obou našich figurantech, nicméně „byli pro každou špatnost“ a pracovali s Darem naším již docela zaběhnutým systémem. Pozdě večer dojeli jako jedni z posledních naši spolubydlící, kteří ještě to dopoledne úspěšně složili zkoušku ZM. Byli to milí, příjemní lidé a jejich pes (říkali mu Carda) byl dvou a půlletý krásný a přátelský boxer.
A v nedělní ráno už začal výcvik „naostro“. Samozřejmě stopami s Mirkem Pospíšilem. Protože část lidí odjela do Polska na výstavu, nebylo nás na stopy mnoho, tak jsme jeli všichni najednou. Na travnatou louku pod lanovkou, kde někteří zkoušeli své první čtverečky, jiní (včetně nás) si zkusili ověřovací stopu na zkoušky. Já jsem Dara na zkoušky dle MZŘ, které měly být již v úterý, také přihlásila, ale váhala jsem mezi FPr2 a UPr1, takže tahle nedělní stopa mi měla ukázat, zda můžeme zvládnout po takřka dvouměsíčním výpadku z tréninku stop stopu zkouškovou. Na FPr2 chtěla jít i Eva J. se svojí Aimie B.P., tak jsme si stopy našláply dle Mirkových pokynů vzájemně. Byly trochu kratší, než budou na zkoušce, ale pro ověření, jak na tom naši stopaři jsou, to stačilo. Nakonec jsem našlápla první cizí stopu i Cardovi, se 2 předměty, ale jen kratší a dobře prošlapané „L“.
Travnatá louka byla po terénech, na nichž jsme odešli těch posledních několik stop v květnu a červnu, doslova pohádka. Šli jsme poslední, těsně předtím, než jsem vzala čekajícího Dara z auta, přišla na louku pást kozy paní s NO, ale Dar byl tak natěšený na stopu, že paní, kozy ani psa snad ani nevnímal. Táhl k trasírce a pak začal svým obvyklým pomalejším ale poctivým způsobem vypracovávat stopu. Nebylo to (aspoň pro mne) nijak úžasné, ten výpadek v tréninku byl samozřejmě dost znát, oba lomy byly trochu přejité a první předmět (tvrdé dřevo) Dar vůbec neregistroval. Před koncem stopy, vedoucí do poměrně prudšího kopce, již trochu unavený zvedl čumák a lehce vybočil, takže jsem ho musela zavolat zpátky na stopu, aby mohl najít závěrečný předmět. Našel ho a označil už bez problému, jen s obvyklým malým navalením na stehno. Byla jsem ze stopy trochu rozpačitá, ale Mirek říkal, že to nebylo špatné a zkouškovou stopu můžeme jít. Jen mne upozornil, že nemohu jít s touhle stopovanou (byla to moje obvyklá čtyřmetrovka), což jsem věděla, a informovala ho, že mám samozřejmě „regulérní“ 10m šňůru, kterou používám jen na zkoušku Pro Dara je tahle šňůra jedním ze signálů, že půjde o zkouškovou stopu (na které paničce obzvlášť záleží!!) a tak se o to více snaží. Mirek se sice trochu divil, je to opravdu dost nezvyklé, ale již neříkal nic. Tak jsem tedy Aničce nahlásila, že na zkoušce se pokusíme o složení FPr2.
Po návratu ze stop a snídani (švédský stůl) jsme absolvovali první poslušnost, Na volejbalovém hřišti pod restaurací se nás ujal Lukáš Kraus a my mu s Darem nejprve ukázali, jak cvičíme … a také, jak moc jsme se od loňska zlepšili. I když jsme ovšem ani zdaleka nebyli dokonalí (o Darově pozornosti resp. hlavně ne zrovna usilovném sledování psovoda při chůzi jsem již na těchto stránkách napsala skoro romány), přesto jsme si vysloužili Lukášovu pochvalu a nejvíce za aport a přivolání z odložení (to Dar opravdu umí). Po těch „kartáčích“, co jsme dostávali v minulých letech, mne Lukášova pochvala opravdu zahřála u srdce. A s Lukášem jsme „odkousali“ i odpolední obrany. Nevím, zda si jej Dar ještě pamatoval ze svého 1. tábora v Podhradí nebo si ho znovu nakoukal na poslušnosti, ale neměl před Lukášem žádný respekt Ovšem teď již jsme pracovali na náš rukáv.
V pondělí, poslední den před zkouškami, jsem Darovi trochu omezila výcvik, aby nebyl na zkoušku unavený, a nešla s ním ráno ani na stopu. Nechtěla jsem, aby se mi před zkouškou nárazovým stopařským tréninkem „zahltil“ a práce jej pak nebavila. Místo toho jsem mu našlápla jen maličké a hodně nepravidelné „U“ na nízké trávě hned vedle chatky s dvojicí předmětů, které budou použity na zkoušce, aby se s nimi seznámil a „nakoukal“ si je. Hlavně kobereček, který na zkouškách FPr tak často nebývá. Ale ani s ním Dar neměl nejmenší problém, tak pokud budou předměty od kladeče (Mirka) dobře napachované, bude to v pořádku. Poslušnost jsem pak vynechala úplně a odpolední obrany se domluvila jen na jedno kolo – a v něm místo „kousání“ jsem poprosila o zkoušku hlídání předmětu. To Dara velmi baví a moc se při hlídání nenadře, tak mi to připadalo v předvečer zkoušky jako nejlepší volba. Jako loni ve Švábově se role „zloděje“ ujal Honza Sagner, náš druhý figurant a výcvikář obran (v dalších dnech se na obranách střídali s Lukášem, takže občas jsme kousali s jedním, občas s druhým z nich). Vysvětlila jsem oběma můj lehce neortodoxní postup (totiž pokud by se Dar k hlídanému předmětu, mému obvyklému mobilu, po Honzově odehnání sám nevrátil, tak aby mu ho Lukáš sebral a pak „divadelně“ vyměnil za Darovu krabičku s odměnami) a pak již jsme šli do akce. Dar, samozřejmě s košíkem, se okamžitě upamatoval, co má dělat, začal Honzu varovat temným vrčením, aby se ani nepřibližoval, ale pak na Honzu vystartoval příliš brzy, tak jsem musela nácvik zaměřit na Darovu větší trpělivost. A pak už byl Dar výborný. Honzu opakovaně odehnal, ale vždy jen pár kroků, pak se ohlédl po Lukášovi a při Lukášově prvním náznaku, že by šel k opuštěnému mobilu, na něj varovně zavrčel, pospíšil si k mobilu a zalehl vedle něj. A tak se vrátil i při dalších dvou pokusech. Samozřejmě jsem Dara hodně chválila, uhlídaný mobil vyměnila za pamlsky a pak hned požádala Honzu, aby Dara pohladil a se slovy uznání, že je šikovný pes, mu dal také pamlsek. To proto, aby po akci, když už je zase normální situace, byl Dar s Honzou opět kamarád. Na Honzovu žádost jsem nechala Darovi pro jistotu košík, ale Dar se jako obvykle zachoval, jak se na hovíka sluší, a měl se k Honzovi zase naprosto přátelsky (k čemuž jistě pomohla i Honzova chvála s pamlskem).
A v úterý nastal náš „den D“. Na zkoušky nás bylo přihlášených celkem 6 účastníků, tři jsme šli na FPr2 (s Darem a Aimie i Argo A.S.), dva na IPO-V a jedna účastnice na BH. Mělo být pořádné horko, předpovědi nás „strašily“ se 30°C, tak p. rozhodčí nahlásil svůj příjezd k zahájení zkoušek již na 6.30, abychom se co nejvíce vyhnuli pozdějšímu horku. Rozhodčím byl p. Jiří Radoveslický, na první pohled respekt vzbuzující pán, který ale, jak se během zkoušek ukázalo, měl velmi uklidňující, lidský přístup, takže jsme my, většinou nervozitou rozklepaní psovodi, se postupně psychicky srovnávali. Po nástupu a kontrole totožnosti psů (u Dara se čip zatoulal až za ucho, tak chvilku trvalo, než jej p. rozhodčí našel) jsme odjeli na vybraný terén, velmi sympatické pole s jemně orosenou jetelinou, který p. rozhodčí následně schválil. Zatímco účastníci zkoušky IPO-V (jedním z nich byl náš spolubydlící Carda) absolvovali své úvodní stopy, Mirek zatím připravoval tři stopy na naše FPr2. Když došlapal, p. rozhodčí nám dal losovat pořadí stop a já si svojí volbou vytáhla až tu poslední na samém konci pole. První stopu los přidělil Argovi. Argo ji šel velmi pěkně a přes paniččiny velké obavy si za ni vysloužil krásných 90 bodů! Aimie, která pracovala 2. stopu, měla sice stopu o trochu těžší, když jí lom vyšel za traktorovou kolejí, ale nedala se tím rozhodit, rychle zjistila, že stopa vede mezi kolejemi a výsledkem bylo úžasných 97 bodů a známka výborně!! Oběma patří moje upřímná gratulace! Výkon obou stopařů mi dával naději, že nakonec i Dar tu naši stopu zvládne. Museli jsem chvíli počkat, než jsme ji mohli jít vypracovat, ale Dar si zatím aspoň trochu odpočinul (než jsme sem, poblíž k nášlapu, došli z auta, nedočkavě táhl a dýchal „za čtyři“). Po pár minutách jsem podala hlášení a šli jsme pracovat. Už jsem věděla, že (s mým štěstím) jsem nám vylosovala nejtěžší stopu, která byla kvůli méně místa na šikmém konci pole dost atypická, s kratším středním úsekem a hned na 1. úseku jsme přecházeli přes 6 kolejí v místě, kde se u konce pole traktor otáčel. Koleje byly po vyježdění na hlínu jen málo zarostlé a 1. lom musel Mirek, který šlapal, dát již necelý metr (1 krok) za poslední kolej... Mirek pak říkal, že měl trochu obavu, když tu stopu šlapal, jak to stopař zvládne, to místo bylo hodně těžké. Úsek šel navíc vzhledem k přístupové cestě mírně šikmo. Nakonec asi bylo dobře, že jsme si tuhle stopu vytáhli my, Dar si vzpomněl, co se na "našem poli" naučil a natrénoval, a i když si udělal krátké ověření (s otočkou) hned na 1. koleji a lom těsně za tou poslední kolejí trochu přešel a hledal pak stopu vždycky tak metr "na všechny strany", jak chytil stopu 2. úseku, tak už byl skoro perfektní. Oba předměty zalehl jen s maličkým následným (a obvyklým) navalením na kyčel (na ten 2., ukončující stopu, si i jemně škrábl packou), 2. lom byl přejitý tak max. o 30cm, a pak jen těsně před koncem Dar 2x zvedl na okamžik hlavu, aby nabral dech, jinak šel svým obvyklým rozvážným tempem a s velmi nízkým nosem. Za předměty jsme dostali plný počet bodů, ale ty koleje nás stály ještě lepší výsledek. Pan rozhodčí se vyslovil velmi uznale, jak dobře si Dar i díky svému „rozvážnému postupu“ poradil s těmi obtížnými místy, že jsme měli trochu smůlu, ale to už se tak někdy stává, a ohodnotil naši stopu známkou „velmi dobře“ a 92 body. Byla jsem s nimi velmi, velmi spokojená a s Darem ještě víc. Tu svoji krabičku lahůdek odměnou si opravdu zasloužil. Na stopě se dařilo i Cardovi a byla veliká škoda, že poslední hovík dal místo sledování stopy na IPO-V přednost vášnivému lovu myšek…
Na zbylé disciplíny zkoušky IPO-V a zkoušku BH jsme zajeli na cvičák v Chotěbuzi. Přestože bylo teprve kolem 9. hodiny, slunce již pořádně připalovalo, tak jsme nechali psy uvázané v jakém-takéms stínu za auty a my účastníci, co jsme měli svoji zkoušku již za sebou, šli dělat skupinku pro obě poslušnosti. Manžel byl vybaven pistolí a účastnil se Cardovy zkoušky jako střelec. Ale než k ní došlo, museli jsme řešit nečekaný problém – Dar se za autem, když na nás neviděl, asi nudil, slyšela jsem jeho zakňučení a po chvíli na nás volali, že se uvolnil. A opravdu – Dar stál vedle auta a koukal k nám. Naštěstí si nevšímal žádného z ostatních psů, se kterými na sebe ještě ráno vrčel… Když k němu manžel došel, zjistil, že Dar překousal vodítko a má trošku odřený čumák – nejspíš se předtím za něco chytil a tak si pomohl tímto způsobem. Nedalo se nic dělat, musel jít čekat do auta (ještě že ho máme světlé). Poslušnost pak oba účastníci úspěšně zvládli a po speciální části zkoušky BH, do níž se opět zapojil i manžel jako cyklista, a Cardově obraně v poslední části jeho zkoušky jsme mohli oběma gratulovat, neboť zkoušky zdárně splnili.
Při závěrečném vyhlášení výsledků zkoušek pan rozhodčí zhodnotil posuzované výkony, znovu připomněl, jak si Dar poradil s tou obtížnější stopou, byť terén byl jako takový jednoduchý, a pochválil i oba druhé účastníky zkoušky FPr2 se slovy, že hovíci potvrdili svoji pověst velmi dobrých stopařů ... vždyť nejhorší známkou byla VD a jedna známka byla dokonce výborná...!! Co jsme si mohli přát víc? Musíme určitě poděkovat za zdar zkoušek i Mirkovi, jak dobře nám radil na tréninkových stopách i jak pečlivě nám pak ty zkouškové stopy našlápl. Ten krásný výsledek nás všech byla i jeho zásluha.
2. část
Cestou zpět do Tyry jsme koupili nové vodítko a když už jsme byli v prodejně, tak i pořádný sáček pamlsků, hlavně žvýkacích tyčinek, které jsme ještě neměli, na ozkoušení. Po návratu do chatky jsme zjistili, že jsme na cvičáku v Chotěbuzi zapomněli misku na vodu, ale tu nám pak naši hodní (a všímaví) sousedé po chvíli dovezli, tak jsme nemuseli jet shánět jinou. Dar měl sice ranní zkouškou „odpracováno“, ale stejně jsem s ním zašla ještě na odpolední obrany a Darovi se tak líbily, jako by celý den jen lenošil. Pouze podvečerní stopu pro všechny náhradou za ráno jsme již "vypustili", ta zkoušková docela stačila.
A od středy jsme již nevynechali ani jediný výcvik. Na tomhle táboře se Dar konečně naučil i odpočívat, což předtím nějak neuměl (byl pořád jakoby ve střehu, aby mu nic neuteklo, a pak byl při práci unavený, což se projevilo třeba i letos na výstavě v Nitře), hodně spal a občas se mu zdály i hodně živé sny, z nichž hrabal packami jako při běhu a jednou v noci dokonce tlumeně poštěkával, a navíc se od středy ochladilo, občas pršelo (tedy v pátek rozhodně víc, než jen občas) a svoje přidaly i venčící procházky dolů k řece, kde se Dar vždy s chutí namočil a vyráchal ve vodě pod splavem. Výsledkem byl ... výborný a prakticky neutahatelný pes!
Mirkovi Pospíšilovi jsem ukázala pár plánků stop, co jsem s Darem chodila během časného jara, a jednu z nich (v mírně zkrácené verzi) pak hned druhý den po zkoušce i předvedla. Stopa měla sice jen asi 600, nejvýš 700 kroků, ale hned 15 lomů (z nich 2 ostré) a oblouk. Nebyla bez chyby, Dar pár lomů přešel nejméně o půl metru (ale bez hledání dalšího úseku, napojil se na něj takovou tou jeho obvyklou vlnovkou), maličko si zalajdal hned na 2. úseku, ale když jsem ho za to "spucovala" ("Kde máš stopu...?!!) začal se snažit a postupně se docela pěkně rozešel. Bylo vidět, že ještě není po tom dvouměsíčním výpadku terénů dobře rozčichaný, ale lepšil se každým dnem. Mirek po téhle stopě trochu nevěřícně koukal a přiznávám bez mučení, že mne doslova pohladilo, když říkal, že tohle od Dara opravdu nečekal ... že jsme snad museli od loňska vyměnit psa! Použila jsem na lomy ty naše žluté plastové čtverečky, které Mirka docela zaujaly, však také podle nich viděl, že na dost lomech byl Dar téměř zcela přesný. Odpoledne jsme měli dle harmonogramu tábora absolvovat „sranda závod“ na odlehčení, ale začalo pořádně pršet, tak závod jsme museli odložit až na další den. Naplánovaný výcvik ale přesto proběhl i za naší účasti.
Mirek radil další den (čtvrtek) od stop odpočívat a nebo našlápnout jen menší stopu, jenže udržte se, když máte tak krásné terény...!! Další stopu (teď již jsme ji šli po hodině) jsem dala sice "jen" asi s 8 lomy, zato se dvěma přechody přes asfaltovou příjezdovku k domu, která dala Darovi docela zabrat. Přechod dal krásně, hlavně ten 2. zpátky, ale něco si při tom nabral do nosu a odfrkával to, jenže se toho asi nezbavil úplně a následující úseky, hlavně ostrý lom, nebyly "nic moc", Dar po něm vypadal hodně "hotový", již před ním navíc přešel jeden předmět (tenkou kůži, která se ale trochu svinula v trávě), tak jsme stopu nakonec zkrátili o 1 lom a asi 70 kroků na předposledním předmětu. V podstatě trochu zbytečně, bylo by stačilo nechat Dara u předmětu chvíli vydýchat a s chutí by došel (tu stopu totiž chtěl dojít i tak, musela jsem ho z ní doslova odtáhnout, že už byl konec). Po stopě si Dar asi dvě hodiny odpočinul a trochu pospal a na obrany mne už zase natěšeně táhl … a působil na nich naprosto odpočatým dojmem. Už nepotřeboval v úvodu žádné „rozkousávání“ na vodítku a na zadržení „darebáka“ se mi už pořádně opíral do postroje, než jsem ho vypustila „darebáka“ stíhat. Po obranách jsme dali Dara zase odpočívat a přes pokročilé dopoledne konečně s manželem vyrazili.na naplánovaný výlet do Polska. Sranda závod byl ze včera přeložen již na 3. hodinu odpoledne, tak jsme na náš výlet měli jen pár hodin. Aspoň prý budeme moci doma říci (jak říkali kamarádi), že jsme se vrátili ze zahraniční dovolené… Daleko se pochopitelně dojet nedalo, proto jsme se dohodli jen na návštěvě nedalekého Czeszina, do nějž jsme po mostě z Českého Těšína vkročili pár minut po poledni. Strávili jsme v něm jen necelé dvě hodiny, ale na prohlídku historického jádra s většinou toho, co stálo za vidění, to docela stačilo. Na náměstí jsme si dali zmrzlinu, poseděli chvilku v klášterním a pak i zámeckém parku a manžel si nenechal ujít výstup na hradní věž s vyhlídkou na obě města. S návštěvou Polska, byť tak krátkou, jsme byli i díky pěknému počasí velice spokojení.
Sranda závod nakonec začal až po 4. hodině, když se vrátilo několik účastníků tábora s dětmi ze svých výletů. Pak již jsme se všichni sešli a předvedli se v závodu. Každý pes, každý psovod, někteří psovodi i 2x s různými psy, nikdo „nebyl ušetřen“. A v čem se závodilo…? Na pokyn doběhnutí k zástěně, tam najít v jednom z pěti rukávů míček, doběhnout před basketbalový koš, do nějž se musel psovod ze značky trefit tím malým míčkem a nebo, v případě dětského psovoda, trefit zástěnu o malý kousek dál, krátký slalom, po něm odevzdání psa „držiči“, vyběhnutí (v pár případech – včetně mne vyškrábání se) psovoda do prudkého svahu a pak obvyklá závěrečná disciplína – po vypití panáčka vaječného koňaku (nebo u dětí vody) a snězení sušenky přivolání psa… Jako „klíčová“ disciplína závodu se nakonec ukázala ryze dovednostní disciplína pro psovoda – házení na koš, kde mnozí psovodi prohráli jinak skvělý závod. Největší smolařce se povedlo hodit koš snad až po 20. pokusu, pro další psovody po dopadu míčku na zem následovala honěná s jejich psem a přetahovaná o míček na další pokus. Děti naopak byly v trefování zástěny (až na jedinou výjimku) perfektní a to je vyneslo vysoko ve výsledkové listině a nejšikovnější dívenka byla i celkovou vítězkou. Zajímavý byl i samý závěr závodu, kdy na volání pána sušenkou pozměněným hlasem občas psi nereagovali a nejprve hodnou chvíli překvapeně koukali, co že se to po nich vlastně chce… Velký potlesk si odnesla pí Pospíšilová, která předvedla jedinečnou verzi závodu se dvěma psy najednou, když kromě babičky (hovawartky) Cindy vedla zároveň i svého miláčka boloňského psíka. A co my…? Z 27 bodovaných účastníků (Lukáš K. na závěr účinkoval jako spolupořadatel ovšemže „mimo soutěž“) skončil manžel na 18. místě, já byla 22., když manžel po trefě koše na 2. pokus předvedl zřejmě nejhorší slalom dne (Dar se mu při něm 2x vyvlékl z obojku) a já po 4. pokusu sice koš trefila, i slalom byl jedním z nejlepších, ale vyškrábat se ten kopec… Ufff. Večer, po vyhlášení výsledků, jsme se ještě sesedli kolem Mirka, který nám udělal přednášku k teorii pachů a stop a na počítači ukazoval i pár videí stop, jak by to mělo vypadat.
Příští den ráno (to už byl pátek) těsně před časným odjezdem na stopy (naše skupina v 6.00) hustě pršelo (byl pořádný slejvák a jedna průtrž mračen již před ním během noci), tak jsme stopy posunuli o hodinu a čtvrt. Mirek mi nechal na stopu jen menší kousek louky, abych se nemohla se stopou moc "rozmáchnout" (včera jsem mu totiž v žertu řekla, že za ty moje dlouhé stopy vlastně může on, když mi nechá tak velký kus tak báječné louky), ale moje „kreativita“ si i s tím poradila.... Však ona se dá vloženými „U“ či "Z" stopa docela pěkně natáhnout a ztížit. Dali jsme tam tentokrát i přešlap poblíž jednoho rohu, jenže slečna, která se uvolila mi přešlap stopy zrealizovat, to nejen nikdy nedělala, ale žel ani dobře nepochopila, jak má stopu přejít, a nejen že mi přešlápla zřejmě i část vloženého "Z", ale navíc přicházela i odcházela těsně vedle jednoho z úseků mé stopy (snad ani ne 2m od ní). Ke všemu bezprostředně předtím, než jsme šli stopu vypracovat, manžel dělal přešlap Mirkovy stopy pro Cindy, která byla vedle naší stopy, Dar ho celou dobu sledoval a když jsme pak šli úsek paralelní s manželovou odchozí cestou (manžel šel za odvodňovacím příkopem asi 5m od naší stopy), tak se Dar nesoustředil na moji stopu, ale čenichal do vzduchu, zda neucítí tu manželovu. Stopu jsme šli vypracovat opět po hodině od nášlapu. Její začátek (do 1. úseku bylo vložené „U“) byl dobrý až k lomu před tím příkopem (tam Dar opakovaně čenichal do vzduchu po celý s příkopem souběžný úsek a přešel i předmět), pak oba ostré lomy („Z“ na zpětném úseku) byly s hledáním, z toho prvního mi Dar dokonce šel po stopě "rušiče", na druhém zase chvíli koukal s čenicháním za příkop, dokud jsem se už lehce nenaštvala, neukázala Darovi na svoji stopu v trávě a důrazně mu neřekla, že má jít po mojí stopě („paničky stopa!! Kde je?!“). Mirek to vše přičítal únavě po týdenní plné zátěži (během toho týdne jsme nevynechali prakticky žádný výcvik), ale já znám Dara příliš dobře a viděla jsem, že se jen zrovna moc (hlavně kvůli manželovi a tomu, kde šel) nesoustředí. Měla jsem pravdu - hned po té mé ostřejší výtce Dar zase zabral a já nestačila zírat - Dar totiž šel celý zbytek stopy naprosto dokonale! Bylo to ještě asi tak 150 kroků, na nich 3 lomy a jeden půlkruh s poloměrem cca 3m, takže hodně ostrý, ale Dar stopu doslova obrýsovával čumákem...! Bylo to bez pochyby to nejlepší, co jsem kdy od něj viděla. A na konci stopy, když označil předmět, vůbec nevypadal unavený, klidně by šel i dál. Mirkovi se naše práce na stopách i přesto velice líbila a radil zlepšit vlastně jen dvě věci - to označení předmětu (bez navalení na kýtu, tady bych měla zkusit chodit k Darovi z druhé strany) a zvýšit trošku rychlost práce - že živější práce vypadá líp. Při tréninku na zkoušku FH si máme samozřejmě dát pozor na šlapače, aby šel tak, jak má, a nemátl psa chůzí vedle naší stopy. S Cindy nám pak názorně ukázal, jak by to mělo vypadat. Cindy šla nádherně, vystřihovala nosem přesné lomy a při živé práci si radostně vrtěla ocasem. Prostě – skutečná profesionálka. Opět pršelo a déšť nás provázel celý den. Tak jsem byla po snídani s Darem jediná, kdo přišel na dopolední poslušnost. Obětavý Lukáš se nám věnoval i v dešti a pomáhal mi se zpřesněním (resp. odstraňováním mezikroků) v odložení psa za pochodu. Říkal, že déšť psům vadí v pozornosti, ale v tomto případě jsem byla dost nekompromisní – pokud déšť snese psovod, tak musí i pracovní pes (navíc hovíkům déšť nijak zvlášť nevadí). S prací na slunci je to jiné – zvláště černý pes má na kožichu skoro 60°C a práce za takových podmínek je pro něj velmi těžká (hovíci nebyli nuceni pracovat na slunci, v roli hlídačů si zalezli do stínu, tak na práci ve slunečním úpalu nejsou zvyklí jako ovčácká plemena). Déšť nás provázel i na odpolední obrany. Na nich jsme si vyzkoušeli revír (již předtím sami na tři zástěny). Zaběhnutí k zástěně a vyštěkání „darebáka“ Darovi moc nešlo, pokud byl poblíž zástěny i někdo další, stále „řešil" jeho přítomnost. Museli jsme nacvičovat jen bez přídavných vlivů. Naopak se naučil hned reagovat na útok na psa (resp. psa s psovodem) na krátkou vzdálenost.
Pršelo a pršelo a nemělo přestat ani náš poslední den (či půl den), tak mnozí účastníci tábora svůj pobyt zkrátili a odjeli již během pátečního odpoledne a večera. V sobotu ráno již společné stopy nebyly, v plánu byly jen závěrečné obrany s Honzou.
Těch nádherných travnatých ploch jsem si chtěla co nejvíce užít (a dopřát je i stále natěšenému Darovi), tak jsme vyjeli na poslední stopu i v sobotu před snídaní, tentokrát už jen sami. Nevěděla jsem, jestli Mirek nebo někdo další nevyrazí nakonec také stopovat, tak jsem Darovi dala stopu jen na malém kousku louky těsně vedle lesa, na docela šíleném terénu - u lesa totiž byla místy div ne bažina. Stopu jsem dala takovou "lehce oddechovou", šikmo z nášlapu, tupý lom, pak pravoúhlý, krátký úsek, po ostrém lomu "V" a následný velmi ostrý oblouk, když jsem se dostala kvůli hromadě starého hnoje s odchozím úsekem po oblouku snad jen na 2m od příchozí stopy. Pak mezi tou kupou a lesem šel poslední úsek stopy hodně zvodnělým terénem a na konci jako 4. předmět bylo dřevo. Aby si to Dar užil, měl na stopě i pár pamlsků (dávala jsem i na předchozí stopy, ale tam to byly max. 3 Froliky na každou stopu). Dar si stopu užil, těšil se na ni, táhl a šel ji v úvodní části louky zase nádherně a navíc i o poznání živěji, než chodil předtím. Na ostrém lomu v té napůl bažině měl menší problém, chvilku hledal odchozí úsek, ale na louce šel zase krásně. U toho oblouku jsme měli pořádnou smůlu - foukl ostrý nárazový vítr a přesně od kupy a také z oblouku odchozího úseku stopy, takže mi Dar "přeskočil" rovnou na něj. Závěrečných pár metrů kolem lesa (opět polo bažinou) zvládl zase pěkně, jenže pak přešel to dřevo a když jsem ho vrátila pár metrů před předmět, tak ještě jednou. Musela jsem Dara vrátit ještě na potřetí a přidržet ho ve velmi pomalé práci, navíc mu pomoci povelem, než to dřevo zalehl...!! Možná, že se v tom mokru zatím stačilo nějak "odpachovat" a proto ho Dar necítil... Hned po skončení snídaně, hodinu po skončení téhle stopy, jsme už nastupovali na závěrečné obrany a Dar už byl k nim nejen odpočatý, ale těšil se a užil si je.
Srdečně jsme se rozloučili s těmi několika posledními účastníky tábora, kteří vydrželi až do konce, a v půli dopoledne odjížděli domů. Návštěva Michálkových, rodiny Darova chovatele, v Šenově, domlouvaná již před třemi týdny v Brně, se nakonec k lítosti nás všech nemohla uskutečnit – Terezka, která se na ni těšila nejvíc, byla totiž v nemocnici po úraze s koněm a rodiče si pro ni měli před obědem dojet. Mohli jsme jen popřát Terezce brzké uzdravení…
…
Letošní tábor v Tyře byl pro nás velmi příjemný i přínosný a já mám z něj naprosto skvělý pocit. I díky Darovi a jeho poctivé práci, za niž jsme párkrát sklidili uznání. Zejména na stopách, kde se Dar za těch pár dní zase krásně „rozčichal“ a podivuhodně rychle se vracel do jarní kondice. Potěšila i vykonaná zkouška s pěknými body. Byl spokojený i manžel, přestože na kole mohl vyrazit jen do úterka, pak to počasí už nedovolilo, a plácl si i maličko volejbálku. Poznali jsme zase kousek Slezska a konečně nakoukli i do Polska (i když „jen na zmrzlinu“). A v neposlední řadě – potkali jsme se a popovídali se známými a odpočinuli si fyzicky i psychicky.
Děkuji Aničce Brázdové za organizaci tábora i toho, že jsme na něm mohli letos být, a samozřejmě mají náš vřelý dík i všichni lektoři a cvičitelé – Mirek Pospíšil, Lukáš Kraus a Honza Sagner.
Bylo nám s vámi všemi moc dobře