Stopa 6.4.2014
Ráno jsme se domluvily s Evou na poslední společnou stopu před zkouškami příští neděli. Pro našlápnutí cizí stopy pro obě Eviny holky jsem požádala syna a vybavila jej dvěma sadami pachově čistých předmětů (5 a 4 předměty, každý předmět v jedné sadě byl z jiného materiálu). Předměty jsem za tím účelem již v týdnu důkladně vymáchala a nechala dva dny sušit na zahradě dál od domu. Suché jsem je vložila (bez doteku rukou obalenou igelitem) do plastikového sáčku a syn je od sobotního večera „pachoval“ v kapsách. V minulosti již stopy sám šlapal, ještě pro Arga, ale to bylo už před víc, než 10 lety, tak dostal „oživovací“ instruktáž.
Původně jsme měli stopovat opět u nás na poli, jenže pole bylo čerstvě postříkáno, tak jsme raději vyjeli na osvědčenou louku na startu staré Velké ceny. Zastavili jsme na cestě a první, co vidíme, bylo malé stádečko srnek nahoře na konci louky… Právě tu přilehlou část louky si Eva zvolila pro Elišku, střední část pro Arwen a já si nechala spodek louky mezi sloupy vedení a hlavní silnicí pro Dara. Synovi Eva vysvětlila, jaké stopy si přeje, a pak už syn šlapal. Pro obě fenky podobnou stopu, Evou často používané „U“, do jehož úvodní popř. pro Arwen závěrečné části bylo vloženo další malé „U“. Evě šlo hlavně o lomy a cizí předměty, tak Eliščina stopa mohla být v délce cca 600 kroků, u Arwen byla o něco kratší (asi kolem 450 kroků) – délku úvodního úseku určoval již vysoký porost řepky za loukou. Pro Arwen byly položeny předměty 4, pro Elišku ta větší sada s 5 předměty.
Já šla zatím šlapat stopu Darovi. Vzhledem k tomu, co jsme obvykle v posledních týdnech spolu chodili, tak stopa nebyla ani příliš dlouhá, ani přespříliš členitá, ale zato jsem se obávala kontaminace spadem od výfukových plynů na dolním kraji louky. Proto jsem aspoň Darovi stopu zpříjemnila hrstí pamlsků (osvědčené Froliky - i když první až po několika desítkách kroků). První úsek jsem šla mírně šikmo, paralelně se sloupy, a stejně jako u Eviných stop jsem do něj vložila menší „U“. Na prodloužení úvodního úseku jsem pak měla jen asi 25 kroků, abych se nedostala příliš blízko k řepce. Zpětný úsek jsem ztížila po pár desítkách kroků vloženou „výsmyčkou“ z dvojice ostrých lomů, propojených jen 30 kroků dlouhým šikmým úsekem, a přejitím z louky na cíp hlíny u křižovatky cesty se silnicí. Právě tady jsem dala poslední lom (opět cca pravoúhlý) a jako všechny ostatní označený plastovým čtverečkem, od nějž jsem šla až k asfaltové polní cestě (na ní jsme o kousek výš stáli s auty a čekajícími stopaři) a pak po tupém lomu i přes ni na závěrečných asi třicet kroků v řídkém osení (když jsme tu byli naposledy, byla zde pouze čerstvě uvláčená hlína). Na stopu jsem položila 3 předměty (tenká kůže, látka a filc). Potřebovala jsem na našlapání asi 10 minut.
Když jsem se vrátila k Evě, syn zatím začínal šlapat druhou stopu pro Arwen. A pak už jsme jen čekali, než nám stopy „zavadnou“.
S Arwen šla Eva na vypracování její stopy po půl hodině od nášlapu. Dívala jsem se a udělala i pár fotek z úvodních dvou úseků stopy. Arwen šla velice pěkně, pečlivě, sbírala si pamlsky na stopě a bez váhání i krásně zalehávala předměty. Tedy až na ten poslední – dřevo. Eva ani já jsme nechápaly, proč – dřevo znala, Eva jeden přesně takový také měla a Arwen s ním nikdy neměla žádný problém. Ještě větší záhadou pro nás bylo, že jej odmítla označit i opakovaně, když jej Eva před ni hodila. Nepřišly jsme na to, proč se Arwen jako předmět nezdál.
Pět minut před vypršením hodiny od mého nášlapu jsem uvedla na naši stopu Dara. Byla jsem si jistá, že na stopu budeme potřebovat více času než pak Eliška, tak jsem pak nechtěla hlavně syna nechat na nás čekat. Eva se zatím dívala, tak jsem doufala, že snad bude mít na co.
Dar mi jako obvykle, když věděl, že stopu jsem dělala já, ji chytil již před nášlapem a nášlap jen prošel bez zastavení Ale stopu šel v úvodním úseku velice pěkně, pokud se vůbec z ní odchýlil, tak asi jen jedinkrát v délce sotva metr a do 20cm od stopy. Právě jsem si říkala, že jsme nejspíš nějak přešli první položený předmět, když Dar sebou buchl rovně na zem a pak škrábl packou na nalezenou kůži. Pochválila jsem a pohladila a Dar se zároveň s mým povelem „stopa“ zvedl a šel po stopě dál – odměnu z krabičky už ani nečekal, věděl, že poslední stopy jsem za 1. předmět nekrmila. Následující první lom si Dar udělal s „tanečním kolečkem“ na vršku lomu, ale okamžitě z něj šel jistě dál na vložené „U“, na něm byly oba vnitřní lomy zcela přesné a pak další kolečko na lomu, ukončujícím vložené „U“ v prvním úseku. Kolečko si zopakoval i na 5. pravoúhlém lomu na kolmý úsek, ale tady jsem si všimla něčeho zajímavého: Dar po čichnutí na vrchol lomu natáhl čumák dál do trávy, kde byl (asi jen půl metru od lomu) plastový čtvereček, čichl k němu a pak po otočení na místě pokračoval správně po stopě 2. úseku. Došlo mi to až později, když během stopy tohle ještě jednou zopakoval – Dar už zřejmě musel prokouknout můj systém označení lomu a tak si čichnutím ke čtverečku pro sebe ověřil, že je tu lom a stopa vede na druhou stranu…! Pokud se v tomhle nemýlím, tak proto ten dareba měl některé lomy tak přesné! Už víckrát jsem si totiž všimla, že dokáže jít s nosem u země a čichat a zároveň zvednout oči na něco (popř. na mne) o kousek dál… Druhý úsek, přestože jsme jím křížili vyježděné koleje, byl také velice dobrý a ukončující jej lom byl s natažením nosu ke čtverečku a okamžitým otočením na správnou stranu odchozího úseku z lomu. Následujících několik desítek metrů stopy bylo trošičku „kostrbatých“ – stopy v trávě tu nebyly vidět a tak nevím, jestli jsem šla jakoby maličko do vlnovky už já kvůli blízkosti silnice (byli jsme se stopou od ní nejvýš 10 metrů) a nebo Dar. Najednou Dar ztratil stopu a kam by měla jít, jsem žel nevěděla ani já. Značku lomu jsem neviděla, stopu v trávě také ne, tak jsem si jen myslela, že by měla jít rovně dál, ale Dar, byť vypadal trochu unavený, velmi poctivě a intenzivně čichal a přesto ji nikde před námi nemohl najít… Nakonec to vyřešil „plošným vyhledáváním“, kdy mi odešel na délku 4m stopovačky stranou a já si říkala, že stopu asi definitivně ztratil, když se maličko vrátil ke mně a najednou šel šikmo zpátky. Bylo zřejmé, že našel hledanou stopu – a já bych si byla pořádně vynadala… zase jsem zapomněla na tu zpětnou výsmyčku s ostrým lomem! Dara jsem samozřejmě velice chválila. Krátký šikmý úsek a pak i druhý ostrý lom vypracoval velmi pěkně a dobře šel i dlouhý úsek, na němž zalehl 2. předmět. Tentokrát s rozvalením, ale hned se na pobídku srovnal a dostal část pamlsků z krabičky. Způsobně počkal, až jsem vzala do ruky šňůru a povelem „stopa“ jej vyslala dál – okamžitě zapíchl čumák do místa, kde předtím ležel předmět, a pěkně tak pokračoval ve stopě „bez přerušení“. Docela dobře pak zvládl i přechod z trávy na vyprahlou, prašnou hlínu, jenže u posledního lomu zase ztratil stopu. Hledal sice ve správném směru, ale (možná byl terén v rohu pole u křižovatky hodně kontaminovaný výpary paliva) hodnou chvíli mu trvalo, než se mu podařilo stopu najít. Eliška v té chvíli již začínala jejich stopu. U silnice jsem Darovi pomohla a ukázala mu přes ni. Sebral si pomocný pamlsek, pak i další na krajnici za cestou a dobře došel i ten závěrečný krátký úsek řídkého osení (bylo to skutečně jen „pár chlupů“ v hlíně). Poslední předmět zalehl už pořádně nakřivo (našikmo byl hlavně rozvaleným zadkem), ale zase se na známou pobídku (narovnej prcinu) hned předpisově vyrovnal do „cvičebního“ lehu. Byl udýchaný, opravdu „vyšťavený“, ale jen jsem vytáhla z kapsy mezi pochvalami a hlazením krabičku s odměnami, již měl čumák v ní a odměňoval se sám… Zasloužil si je, tak jsem to Darovi tentokrát dovolila. Se stopou, i když mohla mít jen kolem 600 kroků a pracovali jsme ji skoro 20 minut, jsem byla opět velice spokojená. Dopadla mnohem lépe, než jsem čekala, po první ostrý lom byla výborná jen s dvěma drobnými chybami (otočky na lomech bez opuštění stopy) a ztráta stopy s následným hledáním těsně vedle výpadovky z města byla třeba brát právě s ohledem na kontaminaci terénu palivem. Tak jsem musela o to víc ocenit, že stopu nakonec v obou případech Dar sám našel.
Vzala jsem Dara na krátké vodítko a šla se podívat blíž na druhou část Eliščiny stopy. Eliška ji šla výborně a vesele se vrtící ocas svědčil o jejím skvělém rozpoložení. Lom byl i z dálky evidentně přesný lom, oba předměty, co jsem viděla, byly zalehnuté, i když u toho dříve označeného si Eliška v předtuše odměny lehla obráceně. Eva chvíli čekala, zda se Eliška sama srovná, ale když nic, tak k ní popošla a to už sebou Eliška mrskla a lehla si, jak měla. Nepochybovala jsem, že Eva bude jistě spokojená. A nemýlila jsem se: Eva byla spokojená jako málokdy, Eliška šla přesně, rovné úseky i lomy, a označila všech pět předmětů. Dnes zkrátka měli všichni tři naši stopaři svůj velmi dobrý den.