Stopa 8.4.2014
Ráno jsem s Darem vyběhla na „naše“ pole na poslední velkou stopu před nedělní zkouškou. Po postřiku v minulých dnech přece jen trošku sprchlo, tak jsem doufala, že to již nebude vadit.
Osení za těch pár dní zase znatelně poporostlo, už to skoro připomínalo stopu ve vyšší trávě (cca 20 až 25cm). Bylo bezvětří a silná rosa. Stopu jsem začala šlapat krátce po 8. hodině jen kousek od ústí naší ulice do pole, ještě v místech, kde to bylo opravdu hodně poježděné. Aby mi Dar zase neošidil nášlap a stopu si pořádně užil, volila jsem dnes zvětšenou verzi stopy z 1.4. (před týdnem). Prostě jsem hned na několika úsecích přidala vždy po několika desítkách kroků a také navíc 1 předmět. Šla jsem středně rychle, trochu prodlouženými kroky (samozřejmě na svoje poměry) a přesto jsem na položení stopy potřebovala rovných 20 minut! To už jsem tušila, že jsem to asi s délkou (a tím pochopitelně i náročností stopy) krapet přehnala. Říkala jsem si, že jestli tu stopu Dar dokáže vypracovat a všechno najde, tak bude opravdu „kanón“! Na stopu jsem Darovi dala pár Froliků, ale když mi došly a ke konci bylo ještě hodně daleko, otevřela jsem odměnovou krabičku a položila pár pamlsků z ní. Lomy jsem si jako obvykle značila plastovými čtverečky, ale snažila jsem se je hodit aspoň metr od lomu, aby je Dar nemohl využívat pro lokalizaci lomu a stopy z něj. Problém byl v tom, že občas zapadly do osení tak, že jsem je i já sotva viděla…
Dar zatím na mne klidně čekal u kraje pole. Původně jsem sice chtěla jít již po půl hodině po nášlapu, když jsem dala tak dlouhou stopu, ale nakonec jsem počkala ještě o 10 minut déle. Za tu dobu se na nás přišel podívat zajíc a také zrzavá kočička – ta hned dvakrát. Podruhé zůstala chvíli stát na cestičce kolem pole jen pár kroků od nás a koukala a koukala. Když konečně odešla, zvedli jsme se s Darem na vypracování naší stopy. Dar se sice ještě po kočce ohlížel, ale hned se „přehodil“ ke stopě. I když stopu opět chytil již před nášlapem, přece se na něm pár okamžiků zdržel a pak vyšel správným směrem. Ale hlavně v úvodních metrech měl se stopou docela potíže, dokonce mi i zvedl hlavu a chvilku koukal, takže jsem už měla obavu, že stopu snad dnes ani jít nechce. Když konečně po mé pobídce „stopa“ zase po stopě vyšel, sledoval ji velmi pomalu a mírnými vlnovkami, dokud nedošel k prvnímu lomu (ostrému) kde stopu na chvilku ztratil. Ovšem musím přiznat, že stále ještě jsme byli ve velice poježděné části pole. Darovi pak chvilku trvalo, než stopu našel, ale jakmile se dostal na nenarušený kus pole, šel velmi přesně. Pravoúhlý lom, byť s otočkou těla na stopě, byl přesný a po chvíli čistého sledování stopy se Dar složil na zem u nalezeného předmětu. Zase rozvalený a tentokrát se ani na výzvu nemínil srovnat do „předpisového“ lehu. Docela oddechoval, jako by už měl za sebou nevím jak dlouhý úsek (zřejmě mu ty úvodní dva lomy a hlavně ten první šikmý úsek daly pořádně zabrat). Přestože jsem měla velkou radost, neboť označil dřevo, jedno z těch, které tady naposled přešel (a v neděli ho nechtěla označit ani Arwen), jen jsem ho pochválila a pokračovali jsme. Další dva lomy i úseky byly velmi pěkné, Dar se „rozešel“ a sledoval stopu celkem slušným tempem, když na dalším lomu, po němž měl následovat ten jen 50 kroků dlouhý kolmý úsek, opět ztratil stopu. Zde jsem ale Darovi provedla něco velice obtížného, aniž bych si to předtím uvědomila: lom jsem totiž udělala přímo na vyježděné koleji od traktoru, kde byla jen velmi suchá hlína, a celý ten krátký úsek šla právě po koleji. Dar poctivě hledal v trávě kolem koleje, zkoušel to na všechny strany, než ho napadlo to zkusit i v koleji (kolejí totiž jsem ještě nikdy z lomu nešla). Chytil stopu a celkem pomalu ji v koleji sledoval, dokud sotva půl metru za lomem nezjistil, že tam již stopa nejde. Velmi rychle přišel na to, kam pokračuje, a na osení byl již zase zcela jistý. Zalehl další předmět (proužek látky) a i když byl rozvalený, tak jsem jej chválila i odměnila z krabičky. Chviličku jsem ho nechala oddechnout, než jsem ho vybídla k další práci. Hned vyskočil, strčil čumák do osení a pak šel prakticky přesně hned několik následujících úseků a lomů – na lomech si ale většinou udělal otočku s čichnutím na druhou stranu směrem ke čtverečku, než se vydal po stopě. Těsně před tím, než jsme se dostali k začátku oblouku, jsem se jen tak mimoděk podívala na hodinky. A docela mne to zarazilo, protože přes poměrně málo ztrát při obou hledáních stopy i celkem slušné rychlosti práce (aspoň většinou) jsme stopu dělali již přes 20 minut!! A to jsme byli někde v půlce… Dar šel ve 2. polovině stopy velmi jistě, jen malé kolečko na hlavním lomu (ten mi vyšel do pelechu zajíce nebo možná srnky) a pak zalehl 3. předmět, jímž bylo to 2. dřevo. Takže dnes neměl se dřevem žádný problém. Pochvala, odměna, kratičký odpočinek a šlo se dál. „Výsmyčka“ byla prakticky přesná, pěkný byl i následující rovný úsek, trochu nepřesný ostrý lom, vypracovaný větším obloučkem, nicméně na odchozí úsek z něj se Dar rychle napojil, pak zase trochu pomalejší krátký šikmý úsek … a na druhém ostrém lomu opět ztráta stopy. Dar už ji pak hledal kolem lomu v kroužku a dvakrát si při tom odfrkl, než mi došlo, že jsem mu zase tenhle tak těžký lom položila do vyholeného místa na poli, kde zřejmě při intenzivním čichání si natáhl do nosu hliněný prach… Ale Dar přes potíže čenichal, jeho funění bylo při tom slyšet určitě dál, než na ty tři, čtyři metry ke mně, a vrtěl si při tom ocasem, což svědčilo o zájmu, s nímž stopu hledal. Vrátil se až ke mně, ba i metr za mne po stopě, jíž k lomu došel, a pak při druhém, již trošku větším kroužku kolem lomu (a hlavně toho prašného holiska) tu správnou stopu našel. Jak se blížil konec úseku, Dar začínal na stopě chvilkami „relaxovat“, ale lom, opět umístěný mezi dvoje koleje, vypracoval takřka přesně a na posledním úseku zpět k nášlapu dokonce i zjistil, že moje stopa, kterou jsem chvilku vedla na nějaké jiné, udělané někým dříve ráno, vybočila o metr blíž ke koleji – a to vybočení zcela přesně okopíroval. Když našel poslední předmět, ukončující stopu, tak u něj doslova žuchl a upozornil mne na něj dvojím škrábnutím packou. Tentokrát se kupodivu nechal srovnat a pak už si vychutnával pochvaly, mazlení, pamlsky. Koukla jsem na hodinky – stopu jsme pracovali 39 minut. Tušila jsem, že i tenhle nezvykle vysoký čas asi není vzhledem k délce a náročnosti stopy nijak „hrozivý“. Ale když jsem pak doma délku stopy spočítala, měla jsem skoro šok. Stopa byla přes 1.600 kroků…!! Dar byl dnes opravdu „kanón“.
Zítra bude od stop odpočívat, ale zajdeme si v podvečer na cvičák na poslušnost, a pak ve čtvrtek popř. v pátek ráno poslední stopa před zkouškami – tentokrát jen malá „pro radost“ u nás na trávníku před domem. Doufám, že Darovi ta poctivost na stopách vydrží i na zkoušky.