Argo a spol.

Po dvoudenním nicnedělání (tedy Darově) jsem se dnešní poměrně brzké ráno opět vypravila na pole, v podstatě spíš jen zkusit další stopu. Když jsme s Darem vycházeli z domu, teprve se rozednívalo a bylo (hlavně vzhledem k denním vedrům) „přijatelně“. Dar se ven těšil a na pole běžel sám a docela ochotně, na obvyklém místě k odložení si lehl již při prvním náznaku povelu, tak to s výhledem na stopu vypadalo dost nadějně.

Abych Dara nepřepínala a hlavně také neznechutila, našlápla jsem mu zcela stejnou stopu, jako byla ta poslední v pondělí – jen 1. lom jsem měla bez označení a místo plastového sáčku jsem dala napůl složený papírek s plánkem stopy,  který připomínal širší a velmi tenký předmět IPO (podobný Dar ještě neznal). Na nášlapu jako obvykle dvě půlky Froliku. Když jsem po necelých 10 minutách došlapala, slunce právě vycházelo nad obzor … a Darovi se na stopu už zase zrovna moc nechtělo. Došel k nášlapu, lenivě posbíral Froliky a pak koukal. Co s tím? Mohla jsem jistě stopu nepracovat, Dara zase s okatým nesouhlasem odložit a posbírat si předměty i tyčky na lomech sama, ale obávala jsem se, abych tím nedala Darovi návod, jak se stopě jednoduše vyhnout … a to třeba i na zkoušce či závodě, když se mi to bude nejméně hodit. Pravdou bylo, že i když slunce teprve vycházelo, bylo dusno a teplota kolem +20°C – pole navíc sálalo horkem ještě z předešlého dne a Dar, který je níže zemi, než já, to musel pořádně cítit… Tak jsem raději zvolila 2. možnost – stopu s pomocí burcujících pochval a povzbuzování i četnějších a bohatších odměn prostě projít.

Stopa nakonec dopadla mnohem lépe, než ta pondělní, i když hlavně v úvodní třetině měl Dar problémy – 1. neoznačený lom mi zalehl, jakoby to byl předmět, pak si lehl ke krátkému vydechnutí ještě jednou na 3. úseku, chvíle hledání stopy na 1. ostrém lomu – ale to byly dnes takřka veškeré chyby a vady. Lomy byly bez přecházení, všechny předměty označené, i když polovina mírně šikmo (opravovalo se, ale Dar ty opravy dělal ochotně a přesně), nejvíce mne potěšil ten složený papírek, u nějž Dar zaváhal snad jen zlomek vteřiny a pak jej označil – sednutím. Rovné části úseků byly přesným sledováním stopy, dokonce i v místech, kde jsem přecházela přes pruh slámy. Díky delším pauzám na pochvaly u předmětů nám práce trvala poměrně dlouho, skoro 20 minut, a když jsme končili, slunce právě ztrácelo poslední červený nádech a začínalo hřát.. Ale Dar vypadal docela spokojený, od půlky stopy si ji myslím zase začal aspoň trochu užívat a šel ji se zájmem, však si pak na konci stopy vychutnal jak odměnu, tak i moje pochvaly. Tak jsem byla ovšemže i já velice ráda, že jsme tu stopu nakonec šli.

Ale i tak nechám teď Darovi další dny volna, i podle počasí, aby se mohl na práci zase těšit… a já s ním.