Argo a spol.

Před dvěma dny nám sklidili obilí z pole, kde obvykle stopujeme, už i část slámy se proměnila v balíky a zůstalo jen strniště, tak jsem využila příležitost pro zkušební stopu na dalším neobvyklém a obtížném terénu.

Stále ještě přetrvávalo tropické vedro a v 7 hodin ráno bylo 22°C, tak jsem zvolila pro zkoušku maličké „U“ se třemi předměty. Stopa jistě nebyla delší, než 150 kroků, krátký 1. a poslední úsek šel kolmo na řádky, delší střední úsek jsem pro jednodušší práci položila na koleji traktoru. Dar byl při tom odložený jen pár kroků od nášlapu a šli jsme hned.

Po téhle stopě je mi zřejmé, že na strništi zřejmě nikdy stopovat nebudeme! Darovi se vůbec nechtělo ani vyjít – ba, dokonce ani dojít s nosem ve stopě k nášlapu: to strniště se mu skutečně nelíbilo. A na Darovi bylo zřetelně znát, že je ve stresu. Na stopu v koleji se nějak trefil, oba předměty označil lehnutím, ale měl je až skoro pod hrudí, a na poslední úsek prostě jít nechtěl a stále se snažil jít úplně špatně po řádkách. Závěrečný předmět jsem mu musela pomoci vyhledat já…

Nemohu vyloučit, že svůj podíl na „propadáku“ mělo jak dusno, tak možná i el. obojek, který jsem mu dala na dnešní vycházku kvůli zvěři (když jsem ho doma chtěla Darovi nasadit, Dar už ani na procházku zrovna moc nespěchal).  K poli totiž přiléhá skoro neužívaná zahrada se spoustou děr v plotě, kterou využívají hlavně zajíci a Dar si v ní při každé vycházce velice rád počichá. Nechávám ho, nikomu to nevadí, ani majitelům (Dar tam párkrát vlezl za jejich přítomnosti) a Dar pak aspoň nemá potřebu šmejdit během procházky hlouběji v poli. Jenže právě včera narazil v zahradě na kolouška, kterého tam zřejmě srna ukryla při žnutí obilí. Příliš velké lákadlo pro psa dlouhodobě bez práce a báječná možnost si pořádně pohrát … jako s naším Čičánkem. Přihnal ho při tom zahradou až k plotu k místu, kde jsem stála a pískala, ale musela jsem po chvíli prolézt jednou z děr v plotě hned vedle do zahrady i já, jinak bych Dara neodvolala (nevím, zda Dar čekal, že si vezmu kolouška do náruče jako doma kotě). Kolouch poté odběhl bez známky poranění, jen slušně oslintaný (jak jsem se snažila Dara odchytit přes plot, stáhla jsem mu nechtě košík a Dar si stihl kolouška trochu ožužlat a olízat). … Takže teď aspoň pro nejbližší dny bude muset Dar chodit raději s el. obojkem a těsně u nás. A aby se necítil tak nevytížený, budeme muset ukončit prázdniny a začít zase pracovat. Pole jistě bude vhodné pro stopy již za pár dní – a pokud ne, tak si zopakujeme dnešní zkušenost se stopou na strništi.