Silvestrovská stopa r. 2013
V poslední den jsme se s končícím rokem chtěli rozloučit tím, co nás během něj velice bavilo a těšilo – a tak jsme ráno opět vyrazili na stopu s Darem. Opět na louku u Velké ceny a tentokrát nejen s Evou a Arwen, ale i jejím manželem a Eliškou.
Již ráno začalo drobně poprchávat, teplota byla mírně nad nulou, takže pro nás lidi počasí vcelku nepříjemné a vlezlé, zato pro naše stopaře naprosto ideální. Na stopu jsme se všichni těšili a doufali, že se všem našim stopařům povede. Dara jsem po tom propadáku tady v pátek.nechala řádně odpočinout, v sobotu se vyběhal na celodenním výletě s manželem, v neděli jsem mu našlápla ověřovací stopu na trávníku před domem (a ta byla parádní, určitě nejlepší, co na tomhle trávníku Dar kdy šel), navíc byl Dar trošku vyhládlý, tak byly všechny předpoklady k pěkné dnešní stopě.
Jak já, tak Eva jsme si vybraly na dnešek úplně novou stopu, kterou jsem navrhla v minulých dnech (stopa č. 14 ze „speciálních“ stop, vzájemně v zrcadlové poloze), tak oba pánové, vybavení plánky, předměty, cedulkami a samozřejmě pamlsky hned vyrazili šlapat. Nepříjemné bylo jen to, že těsně před pokládáním stop přijely odkudsi dvě terénní motorky a s pořádným řevem projely polní cestou šikmo přes „naši“ louku. Bylo zřejmé, že stopy budou muset být kladeny přes jejich trasu – přinejmenším ty dvě horní (dál od silnice) pro Elišku a Dara. A aby toho nebylo dost, přecházel přes louku ještě jakýsi pán… Po chvilce jsem vyšla i já, abych našlápla mezi stopami obou pánů stopu pro Elišku. Eva také původně chtěla tutéž stopu, ale plánek si odnesl Evin manžel, tak jsem šlapala náhradou naši oblíbenou stopu 7p. Tentokrát to byla Eva, kdo zůstal „nezaměstnaný“ a tak se mohla jen dívat (a myslím i fotit), jak šlapeme.
Jak se brzy ukázalo, to, že si Evin manžel odnesl oba plánky, byla chyba – nedopatřením totiž kladl stejnou stopu, jako můj muž, místo té zrcadlové verze, takže se mi začal blížit do trasy Eliščiny stopy. Oba jsme museli kolmé úseky hodně zkrátit, abychom si stopy nepřekřížili. Ale dobře to dopadlo, mezi oběma stopami nakonec zůstalo asi 10m. Když jsme se pak všichni sešli zase u aut s čekajícími stopaři, od nášlapu obou pánů uplynulo 20 minut, tak jsme si mohli ještě dalších deset vespolek přátelsky povídat, než vyrazí Eva s Arwen jako první na svoji stopu. Při tom čekání se odkudsi objevil další pán a zkracoval si cestu přes louku právě v prostoru s Darovou stopou a křížil ji kousíček za nášlapem… V tu chvíli mi to nevadilo – věřila jsem, že Dar si s tím poradí.
Půl hodiny po nášlapu vyšla Eva s Arwen na stopu a já s foťákem za ní. Tak jsem docela zblízka mohla vidět, jak krásně dnes stopa Arwen jde. Čisté rovné úseky, pěkné lomy s minimálním zaváháním asi na dvou z nich, zalehnuté všechny předměty. Eva chválila a chválila a Arwen se příkladně snažila. Její stopa byla jako jediná zkrácená tak, aby vedla jen po trávě a nepřecházela až do sousední řepky, tak to bylo pro Arwen trošku jednodušší. Dobře zvládla i ostrý lom jen s malým hledáním stopy … zde bylo nejlépe vidět, jak během prosince na těžších stopách nabrala zkušenost a dokáže ji využít. Opravdu, byla to krásně provedená stopa a Eva po ní zářila radostí.
Když Arwen skončila stopu, vzala jsem z auta Dara a vedla ho na náš nášlap. Již z toho, jak zamířil k bližšímu nášlapu Eliščiny stopy, bylo vidět, že je dnes opravdu čilý a na stopu se těší. Na nášlapu jsem ho trochu přidržela za kožich, aby si sebral pamlsky, které přešel, ale jen se na mne jakoby trochu nedůtklivě otočil a hnal se dál, tak jsem pamlsky rychle sebrala a nechala ho jít. Jenže již po pár krocích přišlo velmi nepříjemné překvapení – Dar najednou začal odbočovat vpravo, vlevo, ověřoval jakési stopy přes tu naši, pak se dokonce vrátil k nášlapu zpět, zřejmě aby zjistil, po jakém pachu vlastně má jít. Rychle jsem mu hodila na nášlap pamlsek, ale zase ho tam nechal, a pak se pustil konečně správným směrem. Brzy zalehl do kuličky zmuchlaný papírový kapesník, který ležel přímo na stopě. Evin manžel, který šel s námi a fotil, připustil, že by mohl být jeho, tak jsem Dara pochválila a odměnila (ovšem, jak se později ukázalo, ten kapesník tam odhodil nejspíš ten druhý pán, co šel přes stopu chvíli po jejím vypracování, takže jsem tím asi Dara nechtě zmátla). Po chvilce Dar našel první předmět a já mohla chválit a odměnit. A pak najednou se cosi stalo – Dar si nejprve naprosto bez zjevné příčiny lehl a začal oddechovat, chvilku nechtěl jít dál a vypadal stejně unavený, jako před 4 dny. Pobízela jsem jej k další práci na stopě, ale chvilku to trvalo, než vůbec pokračoval dál. Bylo vidět, že se snaží, ale skutečně se mu nedařilo, stále bloudil kolem stopy a nedokázal se jí déle držet. Vůbec jsem nechápala, co se děje, ale cítila jsem vážné obavy, zda snad není Dar nemocný … protože tohle bylo všechno jiné, než lajdáctví či roztržitost. Ale nechtěla jsem Dara odvolat z další stopy tady, tak jsme nějak protrpěli následující krátké úseky. Pak se konečně Dar, po přechodu do řepky, trochu vzchopil. Hned na začátku řepky přešel jakýsi předmět, tak jsem jej upozornila šňůrou, aby se vrátil, pak jej dodatečně zalehl, ale bez obvyklého škrábnutí na něj packou a jen se po mně jakoby tázavě podíval. Měl předtím pravdu, tím předmětem byla jakási plastová krabička s tvarem i velikostí našich předmětů, ze které trčely dráty. Tak jsem ho jen krátce pochválila a vybídla k další práci. Dar sledoval stopu docela pěkně, i když lomy nebyly zrovna dvakrát přesné. Ale pro mne bylo podstatné, že šel a snažil se. Stopa se vrátila na trávu, Dar ji chviličku uspokojivě sledoval, ale pak se zase zcela nepochopitelně „ztratil“. Bez Evina manžela a jeho navigace bychom ani další lom, ani položený 3. předmět vůbec nenašli… Těsně před ostrým lomem se Dar konečně zase chytil, lom krásně a čistě vypracoval, jenže opět po pár metrech stopu ztratil. Zkoušeli jsme ji hledat, ale Dar už mi začínal zase zvedat hlavu a unaveně dýchat. Eva mezitím, protože dnešní stopa nám trvala strašně dlouho (myslím jsme na ní byli již nejméně čtvrt hodiny) už vyšla s Eliškou po jejich stopě a právě nás míjeli jen pár desítek kroků od nás, což Darovi samozřejmě nemohlo ujít. Nezbylo mi, než nechat ho ležet, když si lehl, a v klidu při sledování Elišky (ta šla moc pěkně a právě označila 1. předmět) ho nechat chviličku odpočívat. Dnes jsem za žádnou cenu nechtěla stopu zase předčasně ukončit. Cedulku s posledním lomem jsme měli od nás snad jen 20 metrů, tak jsem věřila, že to už nějak dojdeme… V té chvíli jsem si uvědomila, že problémové úseky stopy křížily ty nešťastné motorky a v tomhle mokrém počasí, když Dar načichl palivové výpary, muselo to být pro jeho nos doslova KO. Přesně stejně mi reagoval doma, když jsme do půl hodiny přecházeli nájezd do zahrady po nastartovaném autu – jakoby ztratil na chvíli čich, odmítal hledat stopu a oddechoval jako po chvíli běhu… Teď jsem k němu nesměla být nespravedlivá a musela jej podpořit a „podržet“.
Když Dar po chvilce zase na mou pobídku vstal, zamířila jsem směrem před lom, kde měla být dle plánku stopa, a asi se stal zázrak. Dar nejen že zase začal poctivě stopu hledat, ale také ji našel. Povzbuzovala jsem ho a chválila a Dar naprosto přesně, jak bylo stopu trošku na trávě vidět, ji sledoval (kopíroval i mírné vlnky, jak se kladeč vyhýbal hrbům) až k závěrečnému předmětu, který označil svým obvyklým způsobem. Velice jsem ho chválila a mazlila, samozřejmě dostal všechny zbylé pamlsky a i když stopa v celku za moc nestála, byla jsem šťastná, že ji Dar tahle pěkně aspoň ukončil. Za daných okolností jsem sotva mohla chtít víc…
Vrátili jsme se k autu, pustila jsem Dara a Dar se tak mohl trošku vydovádět s Arwen. Pánové se chtěli vydat s oběma na krátkou vycházku, než Eva dokončí s Eliškou stopu, jenže Arwen raději zamířila k Elišce a málem jí narušila stopu. Bez mámy a paničky se rozhodla nikam nejít… Eva ale již po chvilce sama stopu „zabalila“ a vracela se k nám s Eliškou docela nabručená. Obávali jsme se, že jsme tu stopu zkazili my puštěním Arwen, ale nebylo tomu tak. Eva byla naštvaná na Elišku, sama ji stáhla, když Eliška na řepce úplně stopu ztratila a šla někam jinam. Eva říkala, že začátek stopy přitom měla Eliška nádherný, po trávě šla úžasně, ale pak po změně terénu na řepku byl konec. Eva to přičítala nejspíš silnému aroma řepky, ale skutečná příčina mohla být jinde – a to stejná, jako u Dara. Ta cesta, kudy projely ty motorky, totiž křižovala Eliščinu stopu o kus dál od nášlapu, než to bylo v Darově případě, a nejsem si jistá, zda tady již vlastně nerozdělovala louku a řepkové pole. Pokud se Eliška také načichla paliva, za problémy na řepce skutečně nemohla… U Arwen to bylo jiné – ta se díky zkrácení stopy k řepce (a myslím i trase motorek) vůbec nedostala.
Poslední, silvestrovská stopa r. 2013 nebyla (aspoň v Darově a Eliščině podání) taková, jakou bychom si s Evou obě přály, ale jsem ráda, že jsme na ni šli. Nezbývá, než si přát, aby se nám stopy v příštím roce dařily tak, jak to naši skvělí stopaři dokáží. Já se na to už moc těším…!