Argo a spol.

Po krátkých stopařských prázdninách jsme hodinu před úterním polednem zajely s Evou a všemi našimi stopaři zase na „naše pole“. Počasí vypadalo přímo ideálně, i když bylo těsně pod 0°C, z mraků vysvitlo sluníčko a příjemně hřálo, tak jsme se na stopy opravdu těšily. Tentokrát jsem pro Dara měla cosi speciálního – totiž dvě stopy za sebou. Tu první, abych tak řekla „nástřelovou“, jsem šlápla v délce 280 kroků s několika pravoúhlými lomy, krátkými úseky, bez pamlsků a jen s jedním předmětem na konci, všechny lomy tentokrát nebyly označeny zahrádkářskými cedulkami, ale další „novinkou“ – ostře žlutými plastovými čtverečky cca 3x3cm popř. s poloviční velikostí, krásně viditelnými na několik metrů. Tu druhou, hlavní stopu, jsem volila ve tvaru stejném se stopou na kondici, jen trochu kratší (přibližně stopa ze 17.1.2014), v délce cca 900 kroků.s hrstí pamlsků na stopě a 3 předměty. Na obou hlavních lomech jsem měla zapíchnuté klacky a ostatní lomy označené čtverečky.

Podmínky vypadaly ideálně, ale tak, jako tentokrát, jsme se snad ještě do půdy nebořily – slunce svítilo natolik silně, že zcela rozmrazilo vrchní vrstvu pole a bláto jsme měli (aspoň já) až vysoko na nohách. Byla škoda, že jsem to nezjistila dříve, než jsem začala realizovat stopy – určitě bych volila jen jednu a kratší, to bláto dá stopařům docela jistě pořádně zabrat.

Eva šlapala tři a nebo snad dokonce 4 stopy, neboť můj nápad se dvěma stopami pro Dara, abych ho tou první „nástřelovou“ stopou uklidnila a koncentrovala, se jí zalíbil pro podobně (zbrkle) stopující Elišku.  Když po bezmála 20 minutách skončila, ještě chvilku jsme počkaly a pak si zašly do auta pro Dara s Arwen.

Dar, než jsme došli k nášlapu, zatím zjistil, jak je půda těžká a jak se mu začíná nabalovat na tlapky a to možná bylo důvodem (a nebo aspoň jedním z důvodů), že šel k nášlapu docela klidně, žádné tahání a ani to nevypadalo, že by se na stopu těšil. Vzala jsem si ho na stopovačku, většinu jí nechala svinutou v ruce a pak těsně u Darova zadku vyrazila s Darem na 1. stopu. Dar ji šel pomalu, pěkně čichal do šlápot, hezky vypracoval i 1. lom, ale hned následující se trochu zamotal, 3. lom opět pěkný a 4. zase přešel… Musela jsem ho hodně korigovat šňůrou, abychom šli stále po stopě. Opravdu to nebylo nic moc, i když předmět na konci zalehl celkem pěkně.

Nechala jsem Dara pár minut odpočinout a pak jsme se pustili na tu hlavní stopu.  Tady jsem nechala Dara samostatně pracovat bez korekce i bez šňůry … stejně šel tak pomalu, že ji nepotřeboval. Stopa nám trvala přes 20 minut a byla jednou z nejhorších, jakou jsme kdy šli. Jen jediný lom byl projitý přesně, několikrát jsem musela Dara upomínat, kde má stopu, když čichal evidentně mimo a pak dokonce zcela ze stopy sešel a minul oba ostré lomy, aniž bych věděla, kde jsme se ze stopy vlastně ztratili… Cestou po stopě jsem sebrala i několik Darem přejitých Froliků. Nakonec, když čenichal kdo ví co, jsem ho opakovaně přetáhla klacíkem z lomu s ostrým vynadáním. To konečně pomohlo, Dar se začal soustředit na stopu a tu jsme pak aspoň v závěru bezchybně došli… Jediným pozitivem byly všechny 3 označené a celkem pěkně zalehnuté předměty. Tak jsem mohla Dara odměnit aspoň za ten konec…

Eva nebyla o nic víc spokojená, než já … Také Arwen a hlavně Eliška nešly dle jejích představ. A Eva, když viděla, jak jsou zablácené, se zařekla, že do podobného bláta ji už nikdo nedostane.

Původně jsem hned další den jít opět na stopu vůbec nezamýšlela. V noci mrzlo, i přes den bylo několik málo stupňů pod nulou, ale předpověď počasí „slibovala“ oblevu s deštěm a představa podobně rozbláceného pole mne vůbec nelákala. Tak jsem v půli dopoledne vyběhla na pole, tam, co předchozí den šlapala Eva stopu Arwen, a připravila pro Dara stopu na ZPS1 (stopa č. 10- viz fotogalerie, jen "od konce", prodloužená ještě o 1 pravoúhlý lom a cca 20 kroků). Dala jsem ji zkouškově (tedy až na to, že jsem ji šlapala já a ne cizí osoba), lomy běžným krokem a bez pamlsků. Stopu jsem nechala vychládat 2 a čtvrt hodiny. Když jsem Dara dovedla k nášlapu, bylo krátce před polednem, ale teplota se stále držela asi 3°C pod nulou. Šlápoty na zmrzlé půdě nebylo vůbec vidět, tak jsem musela spoléhat jen orientačně na směr, čtverečky na lomech a samozřejmě Dara.

Dar šel pěkně pouze začátek 120 kroků po 1. lom, ten přešel a probral se ze zadumání až na moje upozornění, další lom totéž, třetí se dokonce trochu ztratil (ty všechny byly pravoúhlé), 4. ostrý nemohl najít stopu už vůbec, asi 2x po ní šel tak max. 3m a zase z ní odešel čichat jinam, pak už zvedal hlavu a moc se mu nechtělo jít. Nějak pak stopu našel, ale už na ní lehal a přidaný další pravoúhlý lom mi zalehl ten označující čtvereček a musela jsem ho doslova přemlouvat, aby vůbec došel posledních asi 30 kroků ke konci. Dnes to byla opravdu hrůza... Oba předměty mi ale zalehl, hned a pěkně, rovně...

Po téhle stopě skutečně už nevím, co si o tom mám myslet - buď Dar nemá čich a nebo mu opravdu ten zmrzlý terén se spoustou jiných stop dělal velký problém a Dar si rychle zahltil nos. Těch 520 kroků (šlapala jsem je 5 minut) jsme šli skoro 20 minut...  Čichali jsme tam, kde včera dělala Eva stopu pro Arwen, terén byl hodně došlapaný, ale nemyslím, že by včerejší stopy ještě mohly být cítit. Pravda je, že se na obě poslední stopy Dar nijak zvlášť netěšil, byl až příliš klidný. Takže možná kromě mrazu, vychladnutí stopy a zmrzlého terénu sehrála svou roli i doba, kdy jsme stopu vypracovávali (kolem poledne, v době nejvyššího útlumu, kdy Dar doma obvykle spí) a v neposlední řadě i snídaně, kterou ráno dostal. Když jsme chodili na stopy hned ráno, nikdy jsem před stopou Dara nekrmila a někdy jsem mu ubrala i večeře, aby měl o to lepší motivaci dobře pracovat – „mňam“ snídani dostal na stopě.

Takže teď si dáme od stop aspoň pár dní volna a zapracujeme na obranách – ty začaly Dara bavit v těchto dnech náramně.