Stopa - 7.1.2014
Dnešní ráno jsme se opět sešly s Evou na společnou stopu na „našem poli“. Počasí nám vcelku přálo, i když se teprve začínala zvedat mlha a v tom „mléce“ jsme dohlédly zprvu jen na sotva sto metrů. Pole bylo mokré, již po pár krocích jsme měly na botách nabalené bláto, ale díky rose bylo stopu na osení krásně vidět.
Domluvily jsme se na tvarově „jednodušší“ stopě, ale s dlouhými úseky (šly jsme polem do „nevidím“) a zaměřily ji na přesné sledování a nácvik výdrže psa v čichání na dlouhé stopě. Dnes jsem si (výjimečně) tvořila stopu pro Dara a Eva pro Arwen. Úvodní úsek jsme šlapaly paralelně spolu jen kousek od sebe a přestože jsme šly prakticky rovně, daly jsme si na stopu vždy po 100 až 150 krocích cedulky, abychom si ověřily, zda na ně nebudou naši psi nějak reagovat (např. hledat lom). Výsledkem byla nakonec nejdelší a zřejmě i nejtěžší stopa, jakou jsme dosud našim stopařům připravily. Já na ni Darovi nachystala celkem 5 pravoúhlých lomů (první dva již na 1. dlouhém úseku v podobě malé „výsmyčky“), 2 lomy ostré a tři předměty, celková délka stopy byla kolem 1000 kroků. Když jsme stopy došlapaly, zajely jsme si k nám chvíli „na kafíčko“, aby stopy aspoň hodinku vychladly.
Dar se samozřejmě, když přišla Eva s Arwen k nám domů, nejprve chvíli s Arwen vyskotačil na zahradě a když se zase zklidnili, vzaly jsme je do domu, aby si před stopou po tom dovádění pořádně odpočinuli. Sedělo se a povídalo (jako vždy) moc pěkně, tak když jsme konečně stanuly u nášlapů, uplynulo od jejich vytvoření právě půl druhé hodiny…
Dar se na stopu už těšil, k nášlapu jsem ho musela vést na stopovače, aby mi neběžel hledat stopu sám (musela jsem ho odvolat ze stopy, kterou se Eva vracela), a sotva si Dar na našem nášlapu sebral pamlsky, rychle vyšel přímo po stopě. Minul bez povšimnutí první cedulku, pak druhou , ale když rovnou stopu přerušila výsmyčka, její první lom „suverénně“ přešel a zamířil rovnou k cedulce, kterou jsem měla zapíchnutou na stopě pár kroků za druhým lomem výsmyčky. Vypadalo to, že si pamatuje, že jsem dříve dávala orientační cedulky pár kroků za lom a jednoduše si „ušetřil práci“… Stáhla jsem ho zpět k 1. lomu a nechala ho vypracovat krátkou spojku výsmyčky, ale na jejím druhém lomu si prvně udělal malé půlkolečko, než se napojil opět na stopu. Nebyla jsem s tím vůbec spokojená, ale tenhle ošizený úsek byl nejen první, ale zároveň i poslední „chybou“, kterou Dar na stopě udělal. Od té chvíle ji šel poctivě a přesně. Postupně zalehl oba dva předměty na dlouhých úsecích stopy, vypracoval zcela bezvadně dva pravoúhlé lomy a pak i oba ostré. Vůbec jsem ho nemusela napomínat, aby se věnoval stopě – když ji křížila nějaká zaječí stopa, jen ji ověřil čichnutím, aniž by sebeméně uhnul z mé stopy, vypracovával i mírné vlnění stopy, kterému jsem se při jejím šlapání nevyhnula… Přitom sbíral občasné pamlsky, které jsem blíže ke konci stopy dávala trošku štědřeji. Musela jsem jen a jen chválit. Kousek za druhým ostrým lomem najednou sotva 20m před námi vyběhl zajíc a překřížil nám stopu. Dar ho uviděl takřka vzápětí, v prvním popudu se chtěl za ním rozběhnout, ale sotva ucítil v příští vteřině mírné trhnutí napnuvší se stopovačky, zůstal stát, jen se za ním podíval a na první můj povel „stopa“ (k mému velkému překvapení) okamžitě (!!) sklonil čumák zase k zemi a pokračoval v práci! Po chvilce se ještě jednou po zajíci ohlédl (možná právě narazil na jeho stopu), asi si zkontroloval, že už je pryč, a sotva jsem stačila znovu doříci „stopa“, už se o zajíce dál nezajímal a šel po mé stopě dál. Pár desítek kroků před posledním lomem na něm začínala být znát únava – krátce se zastavil, zvedl hlavu, zřejmě nabíral lépe dech. Nebylo divu – stopa byla dlouhá, nohy obalené blátem z půdy sotva tahal a měl je většinu stopy „jako slon“. Nechala jsem ho pár vteřin stát, než jsem ho novým povelem „stopa“ pobídla k pokračování a když šel po stopě dál, povzbuzovala jsem ho ujištěním, jak jde výborně. Zvedl mi hlavu ještě dvakrát, než dostatečně nabral dech, ale pak už šel opět nádherně. Čistě vypracoval poslední pravoúhlý lom i závěrečný úsek a zůstal stát nad stopu ukončujícím předmětem. Klepl na něj jako obvykle packou, ale chvilku trvalo, než si aspoň sedl. Měl toho skutečně už „plné packy“. Chválila jsem a chválila (a krmila pamlsky) a nechala ho chvilku oddechnout, než jsem ho odvedla pár kroků za stopu a pustila za Arwen, kterou jsem již před chvílí viděla jít zpět k autu po ukončení stopy. Bylo vidět, jak je Dar v té chvíli unavený – ze zvyku šel ještě pár kroků dál po mé stopě, než se pomalým klusem rozběhl za Arwen. Jindy by „vypálil“ jako „namydlený blesk“… Ale únava ho rychle přešla a než jsem došla k autu i já, už se nejen poškádlil s Arwen, ale stačil se i rozběhnout s čumákem u země po stopě, kterou Arwen s Evou před chvílí přišly k autu, takže jsem ho musela opět zavolat…
Eva byla dnes, stejně jako já, se stopou velice spokojená. Říkala, že Arwen šla nádherně, čistě, jen ji trochu mrzelo, že se Arwen na stopu nijak zvlášť netěšila. Stejně jako Dar našla a označila všechny tři na stopě položené předměty a k Evině radosti si i ona vyzkoušela rušivý element – zajíce. Také jí vyběhli někde poblíž a Arwen že na ně zůstala chvíli se zvednutou hlavou fascinovaně hledět, jak utíkají, a nepomohlo ani Evino trhnutí vodítkem, aby se vzpamatovala, tak ji Eva klepla po čumáku, aby nevětřila, a ukázala jí na stopu s povelem. Byl tam naštěstí pamlsek, tak jen Arwen zase sklonila hlavu ke stopě, hned vlastně za to dostala odměnu....což bylo zároveň výchovné. Arwen tak získala cennou zkušenost, že při práci na stopě si nesmí všímat ničeho jiného, než je právě stopa, zajíci nezajíci. A co víc – od té chvíle že se jakoby „probudila“ a stopu dál sledovala s mnohem větším nadšením, než zpočátku. A když pak Arwen uviděla kus dál běžet další dva zajíce, už se jimi nenechala rušit… A tak mohla být i Eva opravdu mooooc spokojená.