Stopa - 9 a 10.1.2014
Již po úterní „stopě na výdrž“ jsme se s Evou domluvily na opakování této stopy v pátek, s tím, že Eva vezme místo Arwen Elišku, tak jsem dala následující den Darovi odpočinek a ve čtvrtek stopu před odpoledními obranami „jen tak“, víceméně „pro radost“. Samozřejmě před domem a trošku jednodušší než obvykle („jen“ několik pravoúhlých lomů a dva ostré), pouze se dvěma předměty a pěknou hrstí Froliků. Vypustila jsem Dara z branky až po hodině a 3/4 a zkusila stopu bez vodítka. Samozřejmě jsem ho k ní nemusela nijak nutit, už na to celou dobu čekal. Potvůrka, na začátku sice odhalil, že jsem šla z nášlapu hned vlevo (na nášlap jsem tentokrát nedala žádný pamlsek), ale pak šel až do rohu trávníku, jak stopa obvykle bývá. Ale byl neuvěřitelně poslušný, když jsem ho zavolala zpátky před lom, tak se vrátil a pořádně čichal. Šla jsem až tak ty obvyklé 4m za ním a kolem plotu, kde hned za plotem (tak metr od něho) hrabaly a kdákaly slepice, ale ani si jich nevšiml a neodlepil nos ze stopy. Měl minimum chyb, první předmět na krátké kolmici, i když byl v naprosto neobvyklém místě, hned zalehl, ale říkala jsem si, že když má na stopě tolik pamlsků, tak vyzkouším, co to udělá, když ho za předmět jen pochválím bez odměny. Jen jsem vytáhla z kapsy odměnovou zkouškovou krabičku (tu mu vždycky před zkouškou ukazuji plnou těch nejlákavějších dobrůtek a ví, že všechno dostane až po pěkném odcvičení), ukázala mu v ní pamlsky, a šli jsme v pohodě dál. Krásně vypracoval i první ostrý lom, jenže pak asi předčasně ucítil tu stopu po 2. lomu a ošidil to. Ale nechal se vrátit zpátky a pak už byl poctivý a i 2. lom šel skoro přesně (dle tvaru si to zkrátil nejvýš o půl metru, což ale při ostrosti lomu a blízkosti ťápoty na dalším úseku bylo zcela v pořádku). Na závěrečné lomy jsem už zůstala stát snad 6m daleko a jen se dívala, jak krásně a poctivě čenichá stopu. Závěrečný 2. předmět byl samozřejmě také zalehnut. Pochválila jsem ho skutečně nadšeně a odvedla o pár kroků dál, kde dostal ty slíbené odměny. Takže myslím, že jestli se ještě něco nepokazí, tak na zkoušce to určitě půjde!! Opravdu mi udělal moc a moc radost. A cestou zpátky domů byl až neskutečně poslušný. Měl pak chuť si hrát, donesl si pletenou kouli na provaze na přetahování a vrčel při "boji" o ni jako zlý pes Zároveň zvládal i klidové odložení a pak na povel vyrazit pro kořist.
Odpolední obrany pak byly o trošku lepší, než posledně, ale stále ještě „nic moc“. Dar si s Mirkem evidentně hrál, běhal za ním jako ovčácký pes za ovcí, skákal kolem něho a při povelu „revír“ to bral rovnou na opačnou stranu zástěny a čekal, kdy Mirek vyběhne s rukávem… Při druhém kole Dar získal rukáv, pak uviděl kočku, tak hned rukáv zase zahodil a hurá za ní. Kupodivu se aspoň nechal hned přivolat a jakoby jej tahle vložka trochu „nakopla“ – byl pak o poznání lepší, že se s ním mohl Mirek po zákusu konečně o rukáv potahat – což se Darovi samozřejmě moc líbilo. Tahat se o rukáv … to může, to ho baví.
Následující ráno přijela Eva s Eliškou, našláply jsme stopy (jak jsme se domluvily, stejné, jako v úterý) a po půldruhé hodině vyrazily na jejich vypracování. Než jsem šlapala stopu, tak jsem přemýšlela, zda to dnes nezkusit s Darem také bez vodítka (aspoň bych ho pak nemusela umývat z bláta), ale když jsem viděla ty houfy zajíců, co zřejmě sněmovaly na poli, a pak i stádo srnek jen nedaleko od mého prostoru na stopu, tak jsem raději zůstala u stopovačky. Ale přesto jsem stopu pojala poněkud zkouškově – dělala jsem delší kroky, lomy jsem pořizovala bez přešlápnutí a zejména na první polovině stopy jsem velmi šetřila pamlsky (první jsem dala až po nějakých 100 krocích, na nášlapu tentokrát nic). Předměty jsem položila 4, první z nich až na tom kolmém 2. úseku skoro 500 kroků od nášlapu. Od rána foukal vítr, místy až nárazový, a neutišil se ani v půli dopoledne, kdy jsme začali stopu vypracovávat. Psi to budou mít dnes docela těžké.
Ještě předtím, než jsem pustila Dara k nášlapu, jsem mu ukázala opět odměnovou krabičku, dala mu čichnout k pamlskům a ujistila ho, že „to je pro šikovného psa“. A pak už jsme šli na nášlap. Dar, když na nášlapu nic nenašel, se myslím přece jen trošku divil, ale vyšel přímo po stopě jako jindy, jen (k mé radosti) tempem přiměřeným mojí rychlosti. „Výsmyčkové“ lomy zase moc ke chválení nebyly – na obou si udělal malou otočku, než se pustil správným směrem po stopě, pěkný byl opět až ten 3. lom před kolmým úsekem. Na něm najednou vypadal, jakoby byl unavený – nejprve se mi zastavil a zvedl hlavu, pak kousek šel dost nesoustředěně a čichal kolem stopy vpravo vlevo … ale viděla jsem tam dolíky, tak zřejmě ověřoval nějaké zaječí stopy. Každopádně jsem mu musela dvakrát rázně zakázat pouštět se po těch stopách hlouběji. První předmět bezpečně zalehl a čekal pamlsek, ale jen jsem ho pochválila s pohlazením a poklepala si na kapsu s krabičkou, což zjevně pochopil. Po chviličce odpočinku, jen jsem ho vybídla k pokračování pokynem „stopa“, se hned zvedl, sklonil čumák k zemi a pracoval dál. Další lom byl opět pěkný, i následující velmi dlouhý rovný úsek, jenže mi na něm zcela nečekaně přešel látkový předmět (je pravda, že ten jsem už delší dobu nepoužila), a když jsem Dara vrátila, přešel ho znovu a zalehl až po mém upozornění na něj… Samozřejmě jsem ho zase odměnit nemohla. O kousek dál nám vyběhl zajíc (i když o dost dál od nás, než v úterý) a Dar ho zaregistroval, ale sotva k němu zvedl víc, než obočí – snad již v příští vteřině se už zase věnoval jen stopě. Došli jsme k 1. ostrému lomu, označenému cedulkou, a Dar to využil, aby si přímo na lomu lehl. Ale spíš to využil ke krátkému odpočinku, než že by mi zase chtěl cedulku vydávat za předmět. Také nic nenamítal, když jsem ho odmítla odměnit. Nevím, zda Darovi k tomu pomohlo to lehnutí, ale dál pokračoval zcela přesně po stopě, takže tenhle lom jaksi „vypracoval“. Byla jsem velice spokojená a říkala si, jak pěkně šlape, když jsem to asi jako obvykle zakřikla. Druhý ostrý lom totiž Dar nejen nevypracoval, ale dokonale se na něm zamotal a pokračoval z něj po jakési jiné stopě (možná naší úterní) asi o půl druhého metru dál. A když jsem ho vrátila před lom, aby si ho vypracoval znovu, tak dokonce opakovaně! Už jsem se docela začínala zlobit, co to čichá, když Dar konečně zintenzivnil šňupání, že ho bylo dobře slyšet na několik metrů, podíval se ještě o ten metr blíž k příchozí stopě, co šla do lomu, a pak už bez zaváhání nabral směr přímo po nalezené (té správné) stopě. Našel 3. předmět, za který jsem jej mimo pochvaly i odměnila z krabičky, pak pěkný lom i závěrečný úsek s posledním předmětem. Tahle část stopy už neměla chybu. Však také dostal všechny pamlsky z krabičky odměnou a veliké pochvaly! Chvilku jsme počkali, až skončí i Eva s Eliškou, jejíž stopa byla asi o 150 kroků delší, než Darova, a pak jsem Darovi dovolila běžet za nimi. Dar mého svolení hned využil, ponoukal Elišku ke hře, ale nepochodil, tak se rozběhl po poli si s chutí ještě počenichat a pak se proběhnout kousek se dvěma zajíci. Pískala jsem na něj, ale nějak „neslyšel“, sluch se mu zase vrátil až po chvilce, když už se dostatečně vyběhal.
Co říci k Darově dnešní stopě? Byla jsem s ní na jedné straně, díky podmínkám, velmi spokojená, ty dlouhé rovné úseky i část lomů byla ve větru, chvílemi hodně silném, vypracována velice přesně i stejnoměrným tempem, žádná reakce na zajíce, takže jsem mohla jít i bez stopovačky, Dar pracoval i s minimem pamlsků včetně vůbec neodměněných prvních dvou předmětů (i když ten 2. na odměnu opravdu nebyl). Velmi potěšitelná byla i Darova ochota sledovat stopu. Naproti tomu chyby (i když drobnější) na výsmyčce a hlavně pak bloudění na 2. ostrém lomu (to ale mohlo být už ovlivněno i únavou a samozřejmě silně narušeným terénem i větrem), navíc i nutnost napomínání při ověřování křížících stop. Ale je pravda, že Dar je snad s každou stopou lepší i „poctivější“, z čehož mám samozřejmě radost.
Eva na tom byla s Eliškou podobně, jako já s Darem. Eliška šla stopu nadšeně, v prvním úseku dle Evy úžasně a o poznání rychleji, než Dar. Jenže malinko „zbrkle“ a lomy nebyly přesné, takže jich Eva několik opravovala, aby se Eliška nesnažila je odbývat. Zajíci nebyli vůbec žádný problém – Eliška si je jen zkontrolovala krátkým pohledem a pokračovala v práci. I na ni musela být ta stopa dost dlouhá … Eliška má sice už hodně „načicháno“, složené jednodušší stopařské zkoušky, ale blátivý, bořící a lepící se terén i předchozí dlouhý výpadek v práci díky bolavé nožce musel udělat své, takže ke konci stopy už Eliška v tempu znatelně zvolnila a začínala si (dle Evy bez zjevné příčiny) lehat a to třeba i pár kroků před předmětem. Ale stopu prošla jinak pěkně a všechny předměty také našla.
Tak si myslím, že my paničky nesmíme být k našim stopařům přespříliš kritické … snažili se, jak jen uměli, tak už za to si zaslouží naši pochvalu a uznání.