Argo a spol.

Dnešní ráno jsme s Evou a Arwen vyrazili na zřejmě poslední společnou únorovou stopu. Arwen by měla začít hárat, tak bude mít teď pár týdnů klid.

Na poli byla po nočním mrazíku (u nás na zahradě bylo v půl sedmé ráno -7°C) jinovatka, ve které zůstávala stopy dobře viditelná (žel ale jen z dálky), ale povrch pole rychle roztával, tak jsme měli stopy opět na blátě (a pořádném). Eva si zopakovala podobnou stopu, jako posledně (v základním tvaru do „U“, které ale bylo „vylepšené“ vloženým menším „U“ na 1. dlouhém úseku a „výsmyčkou“ na závěrečném). Lomy opět šlapala místo ostrých hran s obloučky. Já Darovi našlápla něco podobného, ale se 2 ostrými lomy navíc, s pamlsky a 3 předměty. Lomy jsem šla zkouškově, metodou, kterou mi poradili v úterý na cvičáku zkušení psovodi (a „zkouškoví šlapači“). Nechtěla jsem, aby na nás musela Eva příliš dlouho čekat, tak jsem stopu mírně zkrátila – myslím příliš nepřesáhla 600 kroků (potřebovala jsem na její vytvoření asi 8 minut). Eva naopak svoji stopu trošku protáhla, šlapání jí trvalo o chvilku déle, než mně.

K nášlapům jsme s našimi stopaři vyrazily půl hodiny od prvního šlápnutí (Dar s Arwen zatím spolu čekali jako obvykle způsobně v autě). Arwen se těšila a s chutí se vydala po stopě, Darovi se kupodivu moc nechtělo … býval by si raději jen tak slídil po zajíčcích a když jsem mu to zatrhla a vedla jej k nášlapu vedle nohy, tak mi stopu v úvodním úseku doslova bojkotoval. Nášlap ještě vypracoval (se sebráním pamlsků), to ano, ale sotva dva či tři metry za ním se vydal po křižující jiné stopě a musela jsem jej pořádně okřiknout, aby se vrátil zase na moji stopu – ovšem jen k ní čichl a chtěl se rozběhnout po té křižující stopě na druhou stranu… Celý úvodní úsek až po první lom (70 kroků) byl doslova příšerný, že jsem docela vážně přemýšlela, zda stopu neukončit. Dar se loudal, čichal naprosto laxně, občas zvedal hlavu a tlapky už měl pořádně nabalené blátem. Na lomech se konečně trošku probral, vypracoval je slušně, jen na jednom se drobně zamotal (musela jsem mu dokonce vyprošťovat zadní tlapku ze stopovačky), ale stopu našel po chviličce sám a sledoval ji konečně bez mého neustálého pobízení – ovšem tempem tak pomalým, že by nás zřejmě předběhla i želva. Teprve jsme začínali druhý úsek (hodný kus před půlkou stopy), když jsem viděla, že Arwen už je se svojí stopou téměř hotová. Konečně jsme došli aspoň k 1. předmětu, který Dar hned zalehl. Vypadal tak skleslý, že jsem mu za ten předmět vysypala snad třetinu pamlsků z krabičky a při tom jej velice chválila. Asi to Dara skutečně povzbudilo, protože přece jen na dalším úseku mírně přidal na rychlosti práce (přesněji řečeno – už se neloudal až tak moc) a šel přesně. Eva s Arwen už zatím skončily, chvíli se na nás dívaly, jak se dnes doslova pereme se stopou, a pak si čekání zkrátily vycházkou dál do pole.

Tu stopu jsme s Darem nakonec přece jen došli, lomy, včetně těch ostrých, Dar vypracoval přesně (jako obvykle mi lehl na vrcholu 1. ostrého lomu u značky a čekal odměnu), pamlsky vysbíral a zbylé dva předměty rovněž označil. Jen ten náš dnešní čas byl zoufalý … na tuhle relativně krátkou stopu jsme totiž potřebovali dobrých 20 minut…! Když jsem u posledního předmětu na konci stopy Dara po odměně a pochvale pustila, že má volno, tak se hned rozběhl si trošku počichat pro radost a za Arwen si zaběhl až po hodné chvíli. Všechna únava, která na něm byla tak patrná během stopy, z něj jakoby zázrakem spadla a Dar si při šmejdění na poli doslova užíval.

Eva se s Arwen vrátila po pár minutách a byla nadmíru spokojená. Arwen šla stopu krásně a takřka bez chybičky (tou jedinou chybičkou byl nepřesný lom), posbírala si pamlsky, při stopě si nevšímala žádných křižujících zaječích stop a označila bez váhání i předměty. Na procházce pak mohla Eva pocvičit žádoucí reakci na zajíce – totiž aby Arwen věděla, že si jich nemá všímat.

Opravdu nevím, co říci k naší dnešní stopě – určitě by kandidovala na jednu z našich úplně nejhorších. Že ji Dar šel tak bez zájmu, jako zejména v jejím úvodu, je pro mne dost nepochopitelné. Ale možná měl prostě „jen svůj den“. Aspoň doufám.