Stopa 16.3.2014
Touhle dnešní stopou jsem se rozloučila s končící zimou (tedy pokud vůbec se dalo o zimě hovořit) a uzavírám kapitolu zimních strop r. 2013.
Hned ráno jsme se spolu s manželem vypravili na „testovací“ větší stopu na louku u Bosonoh, aby Dar před zkouškami příští měsíc měl možnost vyzkoušet si stopovat na různých terénech. Byly jsme sice tak nějak domluvené i s Evou, ale ve „větrné loterii“ (jinak se to počasí nazvat skutečně nedá) Eva stopy vzdala a tak jsme jeli jen sami. Původně jsem sice chtěla našlápnutí stopy nechat manželovi, když už nás vezl, ale dal mi na vybranou – buď bude šlapat stopu nebo pak natáčet její vypracování kamerou. Takže jsem nakonec tu stopu šlapala já.
Vzhledem k podmínkám, které na louce panovaly, stálému větru, který místy přecházel v poryvy a různě se točil, i třem různým terénům, které jsem trasou stopy vystřídala, byla dnešní stopa enormně náročná, až jsem skoro pochybovala, zda se na ní někde neztratíme… Proto jsem si raději zase zapíchla na část hlavních lomů zahrádkářské cedulky, zbylé lomy označila plastovými čtverečky. Ani tentokrát jsem stopu „nešperkovala“ pamlsky, ale položila jich jen asi 6 – první ještě ke konci úvodního úseku, další dva za ostrými lomy a poslední jsem použila pro přechod přes příjezdovou cestu.
Kromě toho šíleného větru a také křížení louky jak kolejemi po terénních vozidlech, tak další polní cestou, s nimiž jsem počítala, se přidal další ztěžující faktor, který se objevil až po začátku stopy. Ještě než jsem provedla nášlap, našla jsem něčí ztracený předmět (dřevo z Gappay), který také používám. Dívala jsem se, zda někde neuvidím značku na úvod stopy, ale předmět zřejmě někomu vypadl z kapsy a ležel tam jistě nejméně od včera – byl totiž navlhlý. Nepřikládala jsem mu důležitost, dokud mi pak Dar hned v úvodu stopy neukázal, že se tam před časem pohybovala buď nějaká hárající fenka a nebo tam zůstaly stopy po kamarádce (možná Arwen, Eva tu byla stopovat v minulých dnech).
Stopa nakonec přesáhla 900 kroků. Šla jsem ji středně rychle („na sebe“), lomy tvořila stejně, jako předchozí stopu u nás na poli kolmým přešlápnutím. Trvala mi 12 minut. Počkali jsme v autě, dokud od nášlapu neuplynula půl hodina – Dar posledních 10 minut už s vrtěním se občas nedočkavě pokňourával, což mi dokazovalo, že už se na stopu (aspoň jsem doufala, že na stopu!) skutečně těší.
Dar byl dnes trochu roztěkaný už před nášlapem, když jsem ho zapínala na stopovačku. Nášlap vypracoval vcelku dobře, ale úvodních několik desítek kroků bylo docela rozpačitých. Hned několikrát jsem ho musela upomínat, kde má stopu, už jsem si říkala, že dnešní podmínky jsou na něj opravdu příliš, pak dokonce najednou přičapl a začal čurat jako štěně … v té chvíli mi došlo, že to ani tak není tím větrem, ale stopami, které tam zůstaly po nějaké zajímavé psí slečně. Navíc se zřejmě před stopou ani nevyprázdnil, tak i tohle asi potřeboval (proto jsem mu zase tak příliš nenadávala za nepřístojné chování).
Po „přežití“ toho úvodního úseku Dar docela slušně vypracoval všechny 4 lomy toho vloženého „U“ a pak zase trocha nejistoty na polní cestě se známkami náhlé únavy (možná si opět načichl nějaké zbytky pachů po terénních vozidlech). Přechod na řepku byl naprosto bez problémů a na ní byla stopa asi nejlepší. Zalehl 1. předmět (celkem slušně) a tentokrát si vynutil k pochvale i pamlsek z krabičky, chvilku se vydýchal a pokračovali jsme. Když jsme se blížili k lomu, končícímu tento 2 (kolmý) úsek, Dar zaregistroval jakéhosi pána, který šel pod kopečkem aspoň 100m dál. Koukal po něm a já už musela zakřičet „stopa“ a dokonce hned 2x, než se uráčil opět sklonit nos k práci. Ale stejně po něm hned zase znovu koukal, takže jsme lom docela zbytečně trošku přešli. Zbytek úseku v řepce byl pěkný, lehké problémy opět na přechodu polní cesty … a další štěněcí čurání – tentokrát pořádné. To už snad ani nebyla pravda…!! Pak místo pokračování práce na stopě si Dar lehl a jen se po mně jakoby omluvně podíval – bylo zřejmé, že si potřebuje trošku odpočinout. Možná zase něco nepříjemného načichl (možná i tím močením předtím si „ventiloval“ pachový stres) a tak jsem ho nechala si „vyčistit nos“. Po chvíli jsem Dara vyslala zase na stopu – odpočinek stačil a Dar pokračoval. Ale jen vyšel, začal se mi na stopě a kolem ní motat v kroužku s usilovným čenicháním. Prvně jsem nechápala, co se zase děje, když jsem uviděla přejitý pamlsek. V tom nárazovém větru ho Dar cítil, ale nedokázal hned dobře identifikovat, odkud ho cítí. Chvíli trvalo, než ho úspěšně našel. Čas zatím povážlivě ubíhal a blížili jsme se 20 minutám … a to jsme byli sotva v půlce stopy. Po pár krocích zalehl 2. předmět (ten byl jen s pochvalou bez pamlsku) a poté už tu byl první ostrý lom. Dar ho pojal jako pravoúhlý, ale pak se stočil správným směrem a (pro mne trošku záhadně jak) se napojil na stopu. Druhý ostrý lom „pro jistotu“ vypracoval tak, že si na jeho vršku (u cedulky) prostě lehl. Teprve až ode mne uslyšel: „No dobře, ale to není předmět“, otočil se na místě a čistě se napojil na odchozí stopu z lomu. Pak byl konečně zase aspoň pár desítek kroků pěkně vypracovaný úsek, když Dara opět vyrušilo křížení nějakou neodolatelnou stopou – vybočil za ní vpravo, vlevo, musela jsem mu opět připomínat naši stopu, ale pak ji zase našel, jenže místo dopředu se po ní vracel ke mně. Říkám Darovi: „Kam to zase jdeš? Tady jsi už byl…!“ Koukl na mne, pak na stopu, a v té chvíli mu to došlo – panička na konci šlápot, po kterých šel, znamená, že se musí jít opačným směrem…! A tak to hned udělal. Pokud si to bude do budoucna pamatovat, tak je tahle nová zkušenost pro něj (a tím i pro „náš tým“) velice cenná a ušetří nám nějaké ty bodové ztráty na ostrých zkouškách.
Konečně jsme došli ke 3. předmětu těsně před příjezdovou cestou. Položila jsem ho tam jako jakési ukončení běžné stopy, kdyby se nám ten přechod přes cestu na zorané a uvláčené pole za ní nepodařil, aby měl Dar pozitivní konec stopy. Za označený předmět, i když byl zalehnutý mírně z boku, jsem Dara k velké pochvale ještě odměnila značnou částí pamlsků z krabičky. Kupodivu, když jsem ho pak ještě jednou pobídla povelem „stopa“, hned se zvedl a pokračoval k cestě. U cesty nejprve zkusil jít na jednu stranu podél vozovky, pak na druhou, ale stopa nikde. Musela jsem mu trošku pomoci ukázáním k přechodu a pak už to bylo zase úplně v pořádku. Uprostřed cesty si sebral pamlsek, našel si stopu na poli a šel po ní. Nevím, zda to bylo zase novým materiálem (uvláčená hlína) nebo i únavou, ale zřejmě se zase nějak „zasnil“ a přešel poslední lom … a přinejmenším o 2 metry (to byl bezkonkurenčně nejvíce přejitý lom dnešní stopy). Když se Dar napojil na stopu za lomem (po svém „typickém“ obloučku), byl aspoň ten závěrečný úsek přesný a bezchybný. I označení posledního předmětu.
Ke stopě jsem mohla mít dnes hodně výhrad – myslím, že jen má napomínání (či připomínání stopy) by vydala na dobře osm jiných stop, těžko bych našla chybu, kterou by na stopě aspoň jednou neudělal (čichání na jiné stopě, přejité lomy, čurání, zalehnutí předmětu mírně z boku, rozhlížení se po člověku jdoucím o kus dál, vracení se po stopě kvůli vyhledání pamlsku, atd…) a také dnešní čas na vypracování stopy byl „nelichotivý“ – potřebovali jsme 28 minut… ale na druhé straně bylo i hodně pozitivního, pro co jsem měla ve výsledku ze stopy dobrý pocit a mohla jsem být proto s Darem spokojená. Především s přihlédnutím k podmínkám jsme úspěšně prošli celou stopu jen s malým hledáním na některých lomech, bezpečně našli všechny předměty, Dar to „nezabalil“, ani když měl silné problémy – a toho si na něm velmi cením. Pochvaly i odměnu si myslím oprávněně zasloužil.
Zimní stopování jsme tedy letos uzavřeli a mohu si jen přát, aby ty jarní a letní stopy byly stále lepší a lepší.
