Argo a spol.

Ten plánovaný „stopařský klid“ jsme nakonec nedrželi ani celý týden. Když jsem se ve středu jen tak jakoby mimochodem zeptala Dara, jestli chce jít na stopu, vyskočil na mne tak radostně, že mne div „nezboural“ a pak se dral ven, že tedy jako jdeme hned…

Tak jsem vyběhla před dům na malou stopu - spíš Darovi „pro radost". Stopu jsem dala (relativně) velmi jednoduchou - 5 pravoúhlých lomů a 1 ostrý (místo špice maličký oblouček), dva předměty a hrst pamlsků. Dar se tak těšil, že jsme stopu vyrazili vypracovat již asi po 20 minutách. Dar ji šel (na naše poměry) velmi pěkně. Měl naprosto minimální nepřesnosti i pěkná lehnutí u obou předmětů.  Tak jsem mohla být i já se stopou spokojená.

Hned následující den jsme vyrazili opět s Evou a „jejími holkami“ na „větší“ stopu na naše pole. Tedy – delší stopu jsem šlapala jen já pro Dara, Eva svým stopařkám vytvořila jen kratší a jednodušší stopy – po neuspokojivých výsledcích před týdnem se rozhodla zase vrátit v náročnosti stop hodný kus zpátky a oběma fenkám vrátit jak radost ze stop, tak je upevnit v přesnosti a spolehlivosti vypracování.

Původně jsem zamýšlela nachystat Darovi stejnou stopu, jako měl minulý pátek, jen s trošku prodlouženými některými úseky a s hojnými pamlsky jako „bonus“ za přesné čichání, jenže… když už jsem šla, tak jsem šla a protáhla ne jen některé, ale nakonec všechny úseky a ten poslední o tolik, že ze stopy s délkou 520 kroků vyšlo nakonec víc než 900 … K původním 2 předmětům přibyly ještě další dva. Lomy jsem udělala pro Dara jednodušší - s maličkým obloučkem místo neukončené špice a pro sebe jsem opět použila zapichovací zahrádkářské cedulky. Bylo maličko nad nulou, pole sice nebylo úplně tvrdé, ale v povrchové vrstvičce bláta bylo při pozorném sledování ťápoty zřetelně vidět a zároveň se bláto nabalovalo na boty a pak i Darovy packy jen velmi pomalu.

Když jsem asi po 10 minutách se šlapáním stopy skončila, byla již i Eva těsně před koncem druhé stopy. Ještě chvilku jsme počkaly, pak vzaly Dara s Eliškou a asi 25 minut po nášlapech jejich stop jsme pustily naše stopaře „na start“. Dara jsem k němu vedla na stopovače, aby mi neutekl si cestou k nášlapu čichat v křovinách po zajíčcích, a po chvilce rozmýšlení jsem mu šňůru nechala i na samotnou stopu. Tentokrát jsem Darovi upřela snídani, před navedením na nášlap jsem mu ukázala odměnovou krabičku s pamlsky (čichl si do ní a olízl se, že se už na ně těší) a pak jsem ho pobídla k vypracování nášlapu. Dala jsem mu na něj hned 4 malé kousky Froliků, tak se na něm chvilku zdržel, než je poctivě vysbíral, a pak pomalu, rozvážně, vyšel po stopě.

První rovný úsek i první lom byl velmi pěkný, myslím ani přísný rozhodčí by nenašel chyby, stejně pěkně Dar šel i druhý úsek. Čekala jsem, kdy budeme u 1. položeného předmětu, když mne čekalo velmi nemilé překvapení – na stopě ležel Darem bez povšimnutí přejitý filcový předmět. Sebrala jsem ho a nechápala, co se to děje … vždyť Dar tyhle „oficiální“ předměty zalehával naprosto spolehlivě…! Tak jsem jen vyčítavě řekla „Dareeee…“ a přemýšlela, zda jsem jej neměla k předmětu vrátit, když Dar najednou sotva po několika dalších krocích na stopě lehl. „Dare, co tam máš?“ ptala jsem se už opravdu zmateně. Dar na mne koukl s neopakovatelným výrazem v očích (jako co se ho ptám na něco tak samozřejmého…!) a jednoznačným pohybem škrábl před sebe packou. Došla jsem k němu … a mezi packami měl nalezený 1. předmět (dřevěný špalík)! Teprve v té chvíli mi to došlo. Ten filc, co jsem zvedla před pár kroky, jsme musely ztratit (já nebo Eva) z kapsy někdy dřív, byl trošku mokrý, což jsem si předtím nevšimla, a po deštích předchozí dny bez pachu – proto ho Dar bez povšimnutí přešel. … Za ten 1. (správný) předmět jsem Dara samozřejmě velmi pochválila a k jeho radosti mu dala i pár pamlsků z krabičky (měl by ovšem radost ještě větší, kdybych mu dala rovnou sežrat všechny). A pak jsme pokračovali ve stopě stejně pěkně, jako předtím (našli jsme 2. předmět - nezkouškový úštěpek dřívka) … žel ale jen po ten 1. ostrý lom. Tam Dar zřejmě cítil, na kterou jde stranu, tak ve správném místě zahnul vlevo, jenže ho opět nenapadlo, že by lom mohl být df. zpětný a hledal tak stopu v pravém úhlu. Když ji necítil, zkusil to na druhou stranu. Nakonec zřejmě zpanikařil a pustil se opět vlevo, že přece na tu stopu musí někde narazit. Šel by býval dál a dál, tak mi nezbylo, než ho zavolat zpátky dva kroky před lom a trošku mu pomoci. Po chvilce úsilí se konečně na stopu opět napojil a šel ji přesně podle mých šlápot. Křížení zajícem řešil jen jediným čichnutím vpravo či vlevo, aniž by stopu opouštěl, a pak pěkně prošel i další lom. Párkrát si nepříjemně zašlápl šňůru do blátem prolepené zadní tlapky, tak jsem ho zastavila a šňůru mu odepnula. Darovi se šlo hned lépe a nic ho nerozptylovalo … tedy až na psa, který na nás začal štěkat za plotem zahrady, když jsme se přiblížili před poslední (2. ostrý) lom. Byl to pěkný, statný dlouhosrstý vlčák a Dar se na něj se zájmem zakoukal. Ale když jsem ho po dvou, třech vteřinách vybídla povelem „stopa“, koukání hned nechal a pokračoval v práci. Na ostrém lomu mi opět lehl u cedulky a podíval se na mne, co já na to. Dar nevypadal, že by byl nějak moc unavený, spíš mi připadalo, „že to zkusil“, tak jsem jen pokroutila hlavou, že za tohle odměna nebude, a dalším povelem „stopa“ ho poslala znovu pracovat. Možná, že si při tom kratičkém zalehnutí načichl správný směr, možná také, že Dar už ví, jak naše stopy vypadají, a že když jsme blízko plotu, u kterého (resp. tak 15 kroků od něj) o hodný kus dál začínáme, tak se v podstatě k nášlapu vracíme – každopádně se naprosto jistě napojil na stopu závěrečného úseku za lomem a šel ho zcela ukázkově. Našel a hezky zalehl (no, až na převalení se na kýtu) oba zbylé předměty a po konci stopy si vychutnal zbytek pamlsků z krabičky i moje pochvaly. Škoda toho prvního ostrého lomu – ta stopa by jinak byla parádní a jen a jen na chválení. Trochu horší byl jen čas – potřebovali jsme na práci 25 minut. I když na tak dlouhou stopu to nebylo zase až tak moc.

Eva byla zatím už asi dvě minuty hotová i s druhou stopou a, jak se ukázalo, byla (zvlášť po minule) zase spokojená. Musela jsem se tiše usmát, jak mi líčila jejich stopy a hlavně Eliščinu. Nejprve ji označila za pěknou, pak, jak si ji stále lépe vybavovala, tak si uvědomovala, že ta stopa byla vlastně víc, než jen pěkná, že byla vlastně skoro bezvadná… A tohle mi pak Eva napsala (s jejím svolením uveřejňuji – vždyť celou tuhle stopařskou práci děláme spolu a vzájemně si radíme i podporujeme se).

Eva: „Napřed šla Ela, ta měla stopu asi 70kroků rovně, pak vložené „U“, kde po lomu byly tři 30 kroků dlouhé úseky, takže po 4 pravoúhlých lomech pokračoval úvodní rovný úsek dalšími  asi 50 kroky rovně, ukončoval ho opět pravoúhlý lom, následoval rovný úsek se 30ti kroky a závěrečný zpětný delší rovný úsek a ukončení. 3 lomy byly prošlápnuté 2x, 2lomy jen 1x,  všechny obloučkové. Lomy Ela vypracovala pěkně, s občasným ověřením. Rovné úseky také.“ Ela šla pomalu a soustředěně, jeden předmět na konci pěkně zalehla.

„Arwen měla totéž, jen delší  o jeden lom do „U“ a na závěrečném rovném asi 130krokovém úseku 2 předměty. Lomy prošla bez ověřování přesně, rovné úseky taky až na jeden lom, který byl položený v rejdišti myších cestiček a děr, trochu zatoužila do některé kouknout. Ale zvládla to bez napomenutí. No a před posledním lomem zvedla hlavu kvůli zajícům a civěla. Nepomohlo vůbec nic, ani klidné připomenutí, že jsme na stopě a ne na lovu, ani okřiknutí a klepnutí do čumáku. Pak tedy naštvaně začala zase pracovat, ale v domnění, že když poběžíme a rychle stopu dokončí, ještě ty zajíce chytí.  Samozřejmě jsem jí to nedovolila a téměř v záklonu jsem Arwen přidržela. Lom zvládla celkem přesně, a až u předmětu, který vzorně zalehla, se zklidnila a zbývajících 50 kroků už šla zase pomalu a bez emocí“