IHF MS IPO-FH Vranov nad Ťoplou - 2. část
Těch pár dní po volném víkendu (v němž jsme naposledy trénovali - na trávě na vysočině s důrazem na vyjeté koleje) po MR v Lukové uběhlo strašně rychle a již byl před námi odjezd na MS do Vranova nad Ťoplou na východním Slovensku.. Čekalo nás přes 500km takřka přes celé Slovensko. Ale tentokrát jsme nejeli sami – spolu s námi i Zuzka Petruchová, cvičící se svým hovíkem Fidem na Rybníčku, která se vypravila na MS pomoci s organizací jako překladatelka z angličtiny a nouzově i z němčiny.
Vyjížděli jsme z Brna již ve čtvrtek a chtěli dojet tak, abychom ještě po cestě stihli trošku „čichnout“ na místní (dle informací specifické) zemině. Při každém výletu někam na závody popř. zkoušky jsme s manželem zvyklí se cestou zastavit na nějakém zajímavém místě, s ohledem na Dara jsme stejně museli při delších cestách udělat aspoň jednu či dvě zastávky, tak jsme se tentokrát podívali na Spišský hrad. Dara dovnitř nepustili, tak se na prohlídku ruin někdejších obytných prostor (honosně nazývaných paláce) vydal jen sám manžel. Moc prý nechybělo, aby se nám nevrátil – alespoň ne hned tak: díky svému „velkorysejšímu prostorovému řešení“ totiž uvízl na schodech do věže, zjevně stavěné na mnohem méně urostlé muže středověku… A pak už jen asi hodina cesty do Sečovců, kde jsme měli zajištěno společné ubytování. Jak jsme se blížili k Sečovcům, vyhlíželi jsme vhodný terén pro ten náš zamýšlený maličký trénink pro Darovo seznámení se s místní hlínou. Cosi jsme našli až těsně za Darkovem (cca 10km před Sečovci): hned vedle silnici jen asi 30m široký pás s vysokým, řídkým osením, který vypadal, že tady nám za potrénování nikdo nevynadá. Vedle právě jezdil po dlouhém poli traktor a oral. Manžel šel šlápnout stopu - jen 4 úseky (na „U“ navazoval po ostrém lomu 4. úsek), 3 předměty, délka sotva 250 kroků. Počkali jsme jen pár minut, než se traktor na poli otočí a pojede směrem od nás, a pak šli. Jak jsem hned zjistila, terén na stopu jsme vybrali přímo „geniálně“ – ten pruh totiž byla původní hluboká oranice, porostlá osením z předchozích vysypaných zrn. Vlhká, lepivá hlína, vedle silnice … no nemohla jsem se moc divit, že Dar, byť byl na práci pořádně natěšený, označil jen první předmět a vesele si přešel nad oběma dalšími. Ale aspoň sledování stopy bylo jakž takž slušné. A hlína mne potěšila – nijak viditelně se nelišila od té u nás, na níž běžně trénujeme. Pokračovali jsme v cestě a po nějaké ani ne čtvrthodině již skoro za tmy zastavili před penzionem St. Nikolaus, kde budeme v nejbližších dnech bydlet.
Původně jsme měli být všichni společně ubytovaní přímo ve Vranově, ale to se ukázalo jako nemožné (se psy…? Vyloučeno!), a sehnat ubytování pro tolik lidí se psy byl skoro heroický úkol. A tak nakonec se naším azylem stal právě tento penzion … v městečku s velkým romským gethem na okraji. Pro vstup do penzionu byla jinde nevídaná bezpečnostní opatření. Bydleli jsme vzadu v areálu, kde bylo i parkoviště pro auta, chodili ven přes restauraci, kam ovšem psi nesměli, takže každé venčení (alespoň to větší) bylo možné pouze přes bránu na vnitřní knoflík a senzorové čidlo. Penzion tak připomínal malou pevnost… Ubytovali jsme se a šli se pozdravit do restaurace s přáteli a spolubojovníky. Nakonec jsme z našich reprezentací přijeli skoro poslední – na místě již byli Pospíšilovi, Kunštekovi (Cyril s Darciem jako členové SHK reprezentovali Slovensko) i Hanka Punčochářová v doprovodu kamarádky. Bacigálovi dojeli později, stejně tak i Katka Houšková s Romanem Rakovanem, na jejichž bedrech spočívala organizace závodu především. A na místě již byli i závodníci z Německa (Sabine se 2 fenkami a Alina) s reprezentantkou z Francie, kteří již toho dne stačili i trénovat. Jen Pavlínka Vajsová s námi nebude – nedopatřením si zajistila nocleh v předstihu sama přímo ve Vranově. Jak bylo obvyklé, sedli jsme si před večeří všichni pospolu, naše a slovenská reprezentace byla jediná skvělá parta a tak to zůstalo i přes celý šampionát. Na letošním MS bude startovat celkem 15 týmů ze 6 zemí, po třech týmech z Německa a Rakouska, dva týmy z Maďarska a domácí reprezentace, jeden z Francie a konečně čtyři týmy od nás. Rozhodčími jsou p. Peter Lengvarský (SK) a Břetislav Ťujík (CZ),
Ubytování jsme měli až na konci malého areálu ve třípodlažní budově, v třílůžkovém pokoji a sociálním zařízením. Pokoj byl vybaven i televizí s velkou plochou obrazovkou, ale to byl asi jediný větší komfort. Nerada píši něco nepříjemného, ale aspoň zmínit se musím… Topení fungovalo, světla rovněž, i s vodou a WC bylo vše v pořádku, jen nám chyběl hlavně ventilátor na sociálce (přes pokoj nebylo větrání zrovna příjemné), sprchový kout skoro neodtékal a no … a prachovku sociálka (hlavně její dveře a nefungující topný žebřík) neviděla nejspíš od svého zřízení… Také na té pěkné televizi se nebylo moc na co dívat – pro příšerný signál byly slovenské programy nekoukatelné a 4 české jen s velkým sebezapřením. Nejsme rozmazlení, ale cena pokoje žel neodpovídala jeho kvalitě. Ale my dopadli ještě dobře … mnozí měli v pokoji šokující špínu a Hančin pokoj byl prakticky neobyvatelný, tak se během mistrovství musela stěhovat do narychlo připraveného jiného.
Ráno jsme se sešli na společné snídani a pak mohli vyrazit na schválený trénink na terénech, které nám domluvil p. rozhodčí Lengvarský. Mirek sice včera říkal, že na vstávání na stopy nebude nijak spěchat, ale už u snídaně přiznal, že nevydržel, a stopu má našlápnutou zhruba někde v místech, o kterých se pro trénink mluvilo (jak se ukázalo, bylo to úplně jinde). Mysleli jsme si, že nás pojede jen pár, ale nakonec za Romanem jelo celé procesí většiny závodníků včetně trojčlenného rakouského týmu. Pole pro trénink bylo až těsně před Vranovem, byl to ozim, ale nebylo moc velké, tak jsme mohli udělat jen poměrně malé resp. hlavně úzké stopy. Právě na tomto poli už včera trénovali Němci. Pro Dara jsme zvolil stopu jen asi 600 kroků dlouhou hned u silnice, ohraničenou 2. kolejemi od traktoru. Po delším rovném úseku ostrý lom a do traverzu cca uprostřed vložený oblouk, zakončení 5. úsekem zpět do pole, 3 předměty. Opět šlapal manžel. Většina účastníků zůstávala čekat na místě, my se rozhodli zajet si do Vranova někam na kafe – vracet se do Sečovců nemělo smysl. Jenže místo někam do cukrárny jsme z Vranova zamířili do Herlan, proslulých světovým unikátem: studeným vodním gejzírem, tryskající ze země jen čas od času vždy pouhých 20 minut. Gejzír měl totiž opět vytrysknout (do výšky 20m) dnes a to mezi 12. a 14. hodinou. Stopu jsme měli položenou před 10. ráno, vypracovat ji stačí jet kolem 13.30 (abychom ještě nějak rozumně stihli na 14. hod. nachystaný oběd), tak třeba budeme mít štěstí… Do Herlan to bylo asi 30km (ovšem část cesty přes dva kopce po dost nepříjemných serpentinách), a když jsme tam před polednem dojeli, již jsme v parku u gejzíru našli čekat Pospíšilovy a Bacigálovy. Pramen zatím nic, tak jsme si zašli na kávu do velmi pěkné restaurace hned u gejzíru. Brzy přijela po vypracování stop i německá výprava, aspoň její část, ale gejzír si dával na čas. Nakonec nám nezbylo, než ve 13 hod. odjet konečně vypracovat položenou stopu. Po příjezdu k poli mne čekalo nepříjemné překvapení … naše trasírka u nášlapu byla pryč. Na cestě stáli Rakušané, tak jsme se ptali, zda náš praporek neviděli, a Martin (rakouská „dvojka“), nám ukazoval kamsi ke kolejím. Byly to až ty další, tak jsem Dara vzala k těm správným – věděla jsem, že stopa je asi 2m vedle nich k silnici, tak si ji prostě najdeme. Nášlap tam sice byl, ale tak vydupaný i s „dálnicí“ stopy, že bylo zřejmé, že tohle nemůže být ta naše stopa… byla určená začínajícímu psu. Tak jsem použila osvědčený povel: „hledej stopu, tátova“ … a Dar byl už vzápětí na ní. Byl neskutečně dychtivý pracovat, terén byl, byť trochu lepkavý, velmi lehký, tak Dar předvedl nádhernou práci bez ohledu jak na občasnou stopu pro štěně ze včera, tak i spad od silnice. Byla jsem velice spokojená a vzhledem k závodu s radostným očekáváním. Na tomhle terénu Dar rozhodně nezklame. Na oběd jsme dojeli se zpožděním, „potrestali“ se za to už jen sotva vlažnou polévkou, ale od Němců, kteří jeli od gejzíru půl hodiny po nás kvůli obědu, jsme se dověděli, že ho neviděli ani oni (no, kdyby začal tryskat třeba jen pár minut poté, co jsme z Herlan odjeli, přišlo by nám to opravdu líto…). Gejzír nakonec viděli jen naši spolubojovníci – začal tryskat až 10 minut před 14. hod. Prý to stálo za to, tak jim moc nevadil ani už studený oběd…
U vedlejšího stolu seděli Rakušané, přímo vedle mne jejich „jednička“ Viktor … vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale dali jsme se spolu do řeči. Sbírala jsem z paměti ty trosky němčiny, co mi v ní zbyly, ale Viktorovi to nevadilo, byl příjemný a trpělivý, tak jsme si po chvíli vzájemně představili i své drahé polovičky. Viktor, stejně jako my, patřil také k těm „dříve narozeným“, trénoval a závodil hlavně pro radost (i zdraví) a tak jsme si dobře spolu „notovali“.
Odpoledne jsme odpočívali a pak se chystali na večeři a slavnostní zahájení závodu ve velkém salónu penzionu. Slavnostní výzdoba, připravené poháry pro vítěze a medailisty, sponzorské dary… A na stole také vystavené předměty, které budou použity na závodní stopy. Na zahájení jsme již byli samozřejmě v kompletních sestavách. Mne moc potěšilo osobní seznámení se s Pavlínou, se kterou již jsme vlastně byly e-mailové kamarádky. Sesedli jsme se po reprezentacích (náš a slovenský tým jako jedna) a po představení rozhodčích, čestných hostů a úvodních proslovech se začalo losovat. Nejprve jedničky svých týmů losovaly (lahví bílého vína, s vinětou speciálně pro náš šampionát) č. skupiny, pak jsme dle vylosovaného pořadí skupin postupně byli voláni dle výše nasazeného čísla v reprezentaci losovat si naše vlastní startovní čísla. Mirek si vylosoval č.11, já č.4, Hanka č.3 a na Pavlínu zbylo č.13. Ve slovenské družině měl Jaro č.7, Cyril č.6., byli tedy ve společné skupině, stejně jako já s Hankou. Ta vylosovaná čtverka se mi líbila, ale až při dalším losování (stop) jsem zjistila, že má i svoje nevýhody… já totiž žádnou stopu nelosovala, zůstala mi vždy ta, která po losu ostatních v naší skupině A1 jednoduše zbyla. Naši čtveřici doplňovala s č.1 Alina (Německo 3) a Viktor s č.2 (Rakousko 1). Byla představena i šestice kladečů a vedoucí stop a pořízeny fotografie nastoupených závodníků. Slavnostní akt zakončil společný přípitek na šťastný průběh mistrovství a pak už byl prostor pro dotazy závodníků na pány rozhodčí. Přece jen … byť se bude posuzovat dle mezinárodních pravidel řádů FCI, každý rozhodčí má svoje individuální požadavky. Dva z nich měnily můj (a nejen můj) běžný systém provádění stop. Prvním byla příprava psa asi 2 až 1m před nášlapem, kdy po povelu „stopa“ začínala práce psa – a to samostatným dojitím k nášlapu (kde si měl samozřejmě řádně „nabrat“ pach stopy), druhým zákaz opuštění stopy psovodem při práci na lomech – lom nesměl být „nadejit“. Pochopila jsem to tak, že vždy musím projít za psem celý lom bez jakéhokoliv zkrácení si trasy. U pravoúhlých lomů jsem to dělala, ale u ostrých jsem v okamžiku, kdy Dar dorazil na lom a zastavil se, prostě počkala, až mi na dalším úseku po vypracování lomu napne trochu stopovačku, a pak si zkrátila cestu za vodítkem… na práci psa tohle nijak nemělo vliv, zvlášť při mém způsobu chůze za Darem s částí stopovačky taženou po terénu. Tak mne čekalo přemýšlení, jak to na tom ostrém lomu provést, abych se zároveň nedostala moc blízko psa a také to na lom vůbec stihla. Až po sobotní stopě jsem se pak od našeho kladeče dozvěděla, že jsem si s p. rozhodčím nerozuměla, že můj dosavadní způsob chůze a práce psovoda byl také správný, protože nijak neovlivnil na lomu chování psa.
Po večeři jsme společně chvíli poseděli, ale pak se hodně brzy rozešli spát. Zítra začíná naše skupina A1 spolu se skupinou B1 (č. 9 až 12) zvedat stopy, ty první od 9.00 hod, tak náš den začíná snídaní již v 6.30, o hodinu později se budou měřit stopovačky, hned poté losovat čísla stop a 10 minut před 8. hodinou odjezd na stopy. Naše skupina bude na ozimu, B1, kde byl i Mirek s Blackie, shodou losu spolu s největšími favoritkami (Mistryně světa Němka Sabine se 2 fenkami a Maďarka Erika, loňská Mistryně světa) bude mít jako terén hlínu. Stopy budou položeny na dohled před Vranovem.
Ráno, když jsme přišli na snídani, pozdravili jsme se nejen s našimi přáteli, ale i s Rakušany a nakonec jsem obešla všechny stoly a popřála dobré ráno i všem našich soupeřům. Zdvořilost a laskavost nic nestojí… ale dokáže navodit přátelskou atmosféru, ve které se všichni mnohem lépe cítí. A skutečně „roztáli“ (aspoň trochu) všichni..
O půl osmé jsme se sešli z obou skupin č. 1 k měření stopovaček. Prošly všechny. Pak již si nás volal k losování náš sobotní rozhodčí p. Lengvarský, který bude oba dva dny posuzovat stopy na ozimu. Losování stop probíhalo dle vylosovaných závodních čísel – Němka s č.1 si stylově vytáhla rovněž č.1, Viktor měl č.2, Hanka si vylosovala ze zbylých č.4 a na mne tak zbyla stopa č.3. Po losování jsme odjeli do terénu na stopy. Zaparkovali jsme postupně na polní cestě hned u silnice a jedné ze stop, o níž jsme si dlouho mysleli, že je to zřejmě ta naše. Ovšem první stopy byly položeny naproti na druhé straně silnice. Osení ozimu bylo sice ještě poměrně nízké, ale již husté a vypadalo velice přijatelně. První stopa se začne zvedat v 9.00 a pak další po 45 minutách. Na rozdíl od našich zvyklostí, kdy je na práci při stopě IPO-FH poskytnuto jen půl hodiny, byl zde limit na stopu v souladu s řády FCI 40 minut s 5 minutami na vyhodnocení a přesun k další stopě Když byl čas na vypracování 1. stopy, šli jsme se všichni k silnici podívat – samozřejmě tak, abychom nerušili. Stopy byly velmi citlivě odsunuty od hlavní silnice natolik, že nemohly být kontaminovány smogem z ní … za což jsem byla p. rozhodčímu velmi vděčná.
Práce na stopě německého týmu (Alina + pes Abasi) vypadala nádherně, o to víc mne překvapilo, když byla předčasně ukončena (52b.). Šla jsem na chvíli do auta, ale pak jsem tam raději již zůstala – co jsem byla pryč, byl Dar velmi neklidný, stále čekal, kdy bude moci jít pracovat, tak mi nezbylo, než oželet vzácnou podívanou a zůstat s Darem i manželem v autě, aby Dar v klidu odpočíval. Co jsem zahlédla, stopu pracoval Viktor a také jeho práce vypadala výborně. Sotva 20 minut poté pro nás přiběhl kladeč, že Viktor skončil (žel také velmi předčasně s 18 body) a my se musíme přesunout na naši stopu také na druhé straně silnice o slušný kus dál. Stopa, u níž jsme s auty stáli, byla Hančina. Tak rychle vyvenčit, Dara jsem přiměla se ještě napít vody a pak jsme přejeli k naší stopě. Byla v řadě poslední, prostor na boku stopy ukončený stromy a vzadu pole v naší části končilo krátkou mezí. Když přišel náš čas (v 10.30), podali jsme hlášení a šli pracovat.
O stopě sice píši již v předešlém článku, ale stopa byla tak nezvyklá, že se jí zde budu věnovat podrobněji. Po hlášení jsem odvedla Dara k trasírce, abych si jej před ní připravila k práci, a hned první vážný zádrhel: na šířku dobře 2m před trasírkou rozvrstvené koleje od traktoru, které končily až bezprostředně u ní! Nezbylo mi, než Dara zastavit na těch kolejích, dle zvyku podvléknout stopovačku pod přední packou a pak dát povel „stopa“. Dar se jako obvykle pokusil chytit pach ještě na těch kolejích, ale pak došel k trasírce a po ověření okolí nášlapu, což nás stálo první bodovou ztrátu, se pustil po stopě. Jak stopa přecházela přes koleje traktoru, následovalo ověření do obou směrů kolejí a pak elegantní otočka na místě, než Dar pokračoval dál. Práce na stopě tak nebyla ani plynulá, ani nepůsobila příliš jistě a navíc každá ta otočka stála body. Stopa ale jinak byla sledována přesně a bez nejmenších vybočení. Na lomech si Dar v první části stopy ověřoval správný směr, pokud některý maličko přešel, bylo to jen do délky psa, zadní tlapky zůstávaly na stopě. Oblouk byl položen trošku zvláštně, nepřipadl mi zcela pravidelný, tak se přiznám, že jsem si vůbec nebyla jistá, že byl hned na 2. úseku. Končil totiž s koncem této části pole těsně před nízkou mezí. Mýlila jsem se, když jsem si před začátkem stopy myslela, že tady stopovací prostor končí, proto mne skutečně hodně překvapilo, když Dar náhle vypracoval pravý lom a namířil si to na mez a pak na tu vyšší část pole. Ale šel tak jistě, že jsem v nejmenším nezapochybovala, že jde správně. V té chvíli, když jsem s lehkými obtížemi sama zdolávala mez, jsem si blahořečila k jarním tréninkům praktických stop, kdy jsme stopu vedli i přes daleko vyšší meze… proto tahle malá Dara nijak nezaskočila. Se stopou jsme se dostali na vyšší část pole, která byla tvarově velmi atypická – poměrně malé políčko mělo půlkruhovitý tvar, svažovalo se k boční straně a zároveň o něco mírněji stoupalo směrem dál od silnice, Obloukový kraj byl obklopen stromy. Pole bylo skutečně malé, tak byla kumulace stop po traktoru opravdu vysoká a v členitém a svažitém kraji byla ze stop traktoru div ne dálnice (s šířkou nejméně 3m, čistá hlína bez výsevu, kde na posledním úseku Dar ztratil stopu). Uprostřed bylo políčko víceméně čisté, jen poskákané srnkami a snad i zajíci z okolního lesíka. Na horní části políčka ukončoval 3. úsek pravoúhlý lom, umístěný přímo v kolejích, kde Dar poprvé na chvilku ztratil stopu, ale brzy se mu ji podařilo za kolejemi /začátek 4. úseku) zase najít. A pak následoval na čistším terénu nejhezčí úsek stopy: jen maličko přejitý první ostrý lom, bezchybný úsek, dokonalý 2. ostrý lom, další bezchybný úsek a po posledním pravém lomu úsek závěrečný… na němž jen 30m před posledním předmětem ztratil Dar stopu v těch širokých kolejích. Vyšel v jejím hledání na nesprávnou stranu, pomohla jsem mu 1. povelem navíc, ale koleje byly příliš široké, Dar došel v hledání do jejich půlky a pak to prostě zkusil pokračovat v jejich směru. Stopa byla ve skutečnosti o několik metrů vedle kolejí a tak, jakmile jsem vystoupila ze stopy v koleji, byli jsme ukončeni. Stopu jsme nedošli skutečně o malý kousek, nezvedli tak poslední předmět a také na těch předchozích, byť Dar našel a označil všechny, byly nějaké ztráty (Dar všechny předměty označil ve stoje, což vždy signalizuje, že je v určitém stresu, někdy stál o trošku víc šikmo, než by měl, jednou mu zůstal předmět až pod ocasem a byl anulován, protože se Dar předčasně rozešel, jednou si dodatečně sedl)… ale nakonec to stačilo na zkouškový limit rovných 70 bodů. Prvním dnem jsme tedy prošli. Zajímavostí bylo, že Dar chtěl stopu určitě dojít, tak po ukončení si ji sám iniciativně dohledal a došel těch 30m po závěrečný předmět (je možné, že hlavně chtěl získat všechny ty slibované luxusní odměny za dojití stopy, které, jak věděl, by jinak nedostal…). P. rozhodčí pravil, že to sejití ze stopy takový kousek před koncem byla velká škoda a že jsme měli opravdu smůlu na los – terén pro předchozí stopy byl podstatně jednodušší… 70 bodů na opticky jednoduchém terénu nebyl sice nijak zářivý výsledek, ale stále znamenal naději na slušné konečné umístění. Byla jsem o to více překvapená, když jsem došla k divákům a po závěrečném veřejném hodnocení našeho výkonu i gratulacích ke zkouškovému limitu se dozvěděla, že jsme teprve druzí, kdo zatím dokázal svoji stopu dojít… A jak pokračoval závod, pokračovalo s ním i závodní "Waterloo". Favoriti nedokončovali své stopy a my před poslední stopou dne, již měl Jaro Bacigál s Jasmínu, byli na neuvěřitelném 3. místě za Sabine z Německa a oběma jejími fenkami (mistryně Bryana 90 a její dcera Escada 83 bodů, v sobotu měly stopy na hlíně). Nikdo další zatím ve zkouškovém limitu stopu nedošel… Jaro měl stopu také na osení na pěkném rovinatém terénu. Jasmína po úvodních trochu rozpačitých metrech se rozešla, stopa ji začala těšit a byť přešla hned 3 předměty, stopu dokončila se ziskem 75 bodů, s nimiž se dostala na 3. místo. Měli jsme z toho všichni z našich týmů a domácích fanoušků velkou radost – nelze přát pořadatelské zemi nic lepšího, než aby její tým byl „na bedně“ … a Jaro je navíc náš kamarád.
Po skončení dnešních stop jsme se vrátili společně na penzion, odpočinout si a nachystat se na 2. den. Čekala nás slavnostní společná večeře. Oběd jsme dnes nikdo nestíhali, ale díky pořadatelům jsme hladem ani žízní rozhodně netrpěli … postarali se o nás občerstvením vydatnými bagetami i nápoji během stop.
Po dojezdu na penzion jsem nechala Dara odpočívat. Byť byla dnes hlína dost vlhká a já měla na holínkách i Dar na packách po dojití stopy pořádné nánosy bláta, smyli jsme je ještě na poli v krátké zavodněné travnaté strouze. Dar sice do vody prvně nechtěl, ale když se v louži vycachtal a zjistil, že je to příjemné, vrátil se do ní cákat se ještě dvakrát, tak dojel na penzion v podstatě čistý. Do pořádku jsem tak musela dát jen zablácenou stopovačku. Zašli jsme si s manželem na kávu, pak chvíli s Darem odpočívali a večer se slavnostněji oblékli na raut. Nevěděli jsme, jak moc dobrá bude nálada, kromě nás a Jara se ostatním z našich stopy 1. dne žel nevydařily. Hanka a Pavka, které měly reprezentační premiéru, z toho byly velmi smutné, ale výborná večeře (před ní jsem si dodala odvahy a šla poblahopřát Sabine k pěkným výkonům s oběma fenkami, když jsem Jarovi přála již na poli), později pizzy v několika chutích a pak i dělání si legrace sami ze sebe brzy dokázaly zaplašit chmury a náš stůl se otřásal smíchem. Družně jsme poseděli a raut si opravdu skvěle užili. Ale čekal nás ještě další závodní den a tak jsme se poměrně brzy rozcházeli raději spát.
Ráno byla snídaně znovu již v 6.30, losovaly se ranní stopy a pak následoval odjezd na ně. Naše skupiny měly odjíždět až 10.30, ale byla možnost jet se podívat, tak jsme vyjížděli již o hodinu dřív. Dar k mé radosti nevypadal nijak unavený a tvářil se skoro stejně natěšeně, jako včera, tak jsem k dnešku hleděla s jistou nadějí. Na hlíně jsme byli „doma“, daly se na ní udělat krásné body, tak snad budeme mít konečně také jednou aspoň kousek štěstí…
Když jsme dojeli na pole, byly již první stopy v obou skupinách vypracované a hned dvě s kvalitními body - Francouzka na hlíně (93b), Maďarka Erika na ozimu (86b). Pole, k němuž jsme dojeli, vypadalo výborně – přijatelně vlhká hlína s nízkým řiďoučkým osením… na pohled krásný terén na kvalitní body. I počasí, stejně jako včera, bylo ideální – chladno, příjemné lehké sluníčko, bez větru. Komplikací mohly být hlavně stopy ze včerejška. Ke stopě se po chvíli chystal Jaro. Měl ji ve stejném místě, jako včera Mirek (Blackie tam něco nepřekonatelně smrdělo a odmítla jít). Fandili jsme a drželi všechny pěsti, ale jako by to místo snad bylo zakleté … Jasmína odmítala jít vůbec k nášlapu!! Po 3. neúspěšném pokusu byla její stopa ukončena … bez bodu. Než se připravil k práci Cyril s Darciem, zavolal si nás p. rozhodčí (B. Ťujík) k sobě a losovali jsme pořadí našich stop. Němka Alina měla velice šťastnou ruku a opět si vytáhla č. 1 … což dnes znamenalo, že má poslední stopu na této části pole a to v místech, kde včera pro lichý počet stop žádná stopa položena nebyla. Viktor si vylosoval poslední stopu dne, Hanka tu před ním, takže na nás zbyla dvojka. A to je obvykle dobré a šťastné číslo. Pořadatelé na nás i dnes mysleli s vydatným občerstvením i s milým povzbuzením kávou, za což opět měli náš vřelý dík. Na stopu se vydal Cyril. Byť se jim s Darciem více dařilo, než předchozí den, ani teď na zkouškový limit žel nedosáhli, Darcius odešel po staré stopě. Alina naproti tomu svoji šťastnou ruku při losu plně využila a ukázala krásnou práci na nejlepší stopě dnešního dne, za niž dostala skvělých 96 bodů. Než jsme se na poslední tři stopy, včetně té naší, přesunuli na jiné místo, přišla neuvěřitelná, šokující zpráva – po sobotě vedoucí Sabine ani s jednou ze svých fenek nedokončila stopu, získala pouhých 47 (Escada) a 4 body (Bryana), což znamenalo, že s Darem půjdeme o titul Mistra světa!! Zajistil by nám ho i prostý zkouškový limit, neboť Dar už je poslední pes, který ještě může dojít obě stopy ve zkouškových bodech! Na terénu, který jsem viděla před sebou, to jistě nebylo nemožné… snad proto jsem necítila vůbec žádnou nervozitu. Přejeli jsme k naší stopě a když jsem viděla pole, na němž byla jako první naše stopa, jen jsem si trochu bezmocně povzdechla. Opravdu nemáme štěstí… Místo pěkné hlíny s řídkým osením, na níž bych věřila v radostný konec, tu bylo pole po sklizené kukuřici se zbytky kusů stonků i menších či větších úštěpků stébel, zbylých na poli v začínajícím rozkladu. S Darem jsme sice stopovali doma na poli po řepce, kde také zbyly kusy stonků, ale nebyl to příjemný terén, byť si s ním Dar dokázal, byť za cenu občasných drobných chyb, poradit, tak mi nezbývalo než doufat, že tady to bude podobné.
O stopě jsem podrobně psala již v předchozím článku, doplním tedy jen to, o čem jsem předtím nepsala. Šli jsme k hlášení, Dar už byl dychtivý do práce a jako vždy se snažil již cestou k rozhodčímu na hlášení chytat pach ze země. Šli jsme zrovna v širokých kolejích po traktoru, tak jsem mu to nedovolila (moje „ještě ne, nečichej!“ p. rozhodčí úsměvně parafrázoval), podala jsem hlášení a šli k nášlapu. Zase jako včera byla trasírka za kolejemi, tentokrát aspoň že o půl metru. Nášlap byl znatelně vytlačen, jenže vedle něj do pravého úhlu půl metru vpravo otisk mužské šlápoty, jakoby snad kladeč ztratil rovnováhu a opřel se nohou do kolmého směru. Dala jsem připravenému Darovi povel „stopa“ a Dar popošel k nášlapu – samozřejmě nejprve strčil čumák do šlápoty vedle, pak se vrátil do nášlapu a vyšel správným směrem. P. rozhodčí si ale (potvrdil mi to na můj pozdější dotaz) té šlápoty vedle nevšiml (kladeč popřel, že by byla jeho, prý se asi někdo přišel podívat na trasírku) a první bodová ztráta byla na světě… A dvojí pach na nášlapu ke všemu Dara aspoň na chvíli zmátl. Dar, zvlášť pokud je narušený terén, nemá 1. úseky stopy nikdy zvlášť čisté a tady byly na stopě kromě kolejí po traktoru i několikery přešlapy ze včerejší stopy (netroufám si hádat, zda snad nebyly s pachem té záhadné 2. stopy z nášlapu) - jejich prověřování stálo Dara jak zbytečné síly, tak body. Ovšem skutečně smolná část 1. úseku byla v jeho střední třetině, kde stopa šla doslova „cestičkou“ z kukuřičné drti – vypadalo to, že stroj, který nabíral sklizené stonky, trousil jejich zbytky právě tady. Ta „cestička“ byla široká sotva 30cm, na jeden řádek, ale kladeč položil stopu přesně na ni. Možná právě to nás nakonec stálo velký úspěch – přitom by stačilo, kdyby stopa vedla o metr vedle a nebo aspoň o jediný řádek… Předměty tu byly špatně vidět a pach tlení i prach z kukuřičného smetí zahlcoval Darovi nos tak, že jindy velmi spolehlivý pes začal prostě předměty přecházet. Zkušenost z tréninků i závodů jej naučila, že označování předmětů za takovýchto podmínek je velice neekonomické a stojí neúměrně mnoho sil – a pro Dara je tím hlavním stopu dojít. Ztracené body za předměty mrzí či zlobí psovoda, pro psa nemají žádný význam. Tak Dar stopu nakonec došel, s krásným a čistým závěrem od konce 7. úseku, který dokumentoval, že Dar rozhodně nebyl přespříliš unavený, ale docela naopak – konečně v naprosté pohodě. Ovšem bodů zůstalo za stopu tak málo (56), že jsme na kýžený limit nedosáhli. Mrzelo to, samozřejmě, ale snad ještě více líto mi to bylo kvůli těm, kdo nám fandili a drželi palce – včetně našich rakouských soupeřů. Všem tímto ze srdce děkuji za všechnu tu pozitivní energii a přání úspěchu, které nám posílali… ke zlomení naší smůly žel ani tak mocná síla nestačila.
Hanka šla svoji stopu o pár minut později a … kalich zklamání naplněn. Viktorova poslední stopa závodu byla položená naproti na druhé straně od silnice. U začátku stopy byl terén podmáčený, v jedné části musel kladeč dokonce odhazovat z cesty odpadky (plastová láhev), ale Viktor a hlavně jeho chlupatý parťák Aimar se dnes prali velmi statečně, stopu došli a jako jedni z mála ve zkouškových bodech (71b.). Blahopřeji, Viktore!!
Závodní část MS skončila a definitivní tečku za MS udělá vyhlášení výsledků… žel ne radostné a velkolepé, jak jsme si všichni přáli – vždyť titul Mistra světa a s ním putovní pohár nikdo nedokázal získat. Navíc se ještě musel řešit protest německé výpravy na domněle neoprávněné „odpískání“ Sabine na jedné ze stop – německé zvyklosti při ztrátě stopy psa a následné opuštění stopy psovodem, na něž se Němci odvolávali, nebyly v souladu s platným zkušebním řádem FCI a proto musel být jejich protest zamítnut. Ostatně … dle týchž pravidel jsme byli v sobotu ukončeni na stopě i my a stálo nás to dost bodů … které by nám ve výsledku zajistily lepší konečné umístění.
Na vyhlášení výsledků jsme jeli do Vranova na místní cvičák. Původně mělo být v hlavním sále hotelu či penzionu, kde budeme ubytováni, ale tam nás se psy vpustit odmítli … odpovídající závěr k průběhu MS. Rychle se nachystal závěrečný ceremoniál a již v rostoucí tmě s rozsvíceným osvětlením cvičáku byla řečena závěrečná slova, poděkování pořadatelů rozhodčím, kladečům, překladatelkám… každý od nich dostal památkou krásné dárky. A pak už vyhlašování pořadí od 15. místa nahoru. První bylo vyvoláno Hančino jméno s Channelain, pak Cyrilovo, Mirkovo… První desítku uzavírala Pavlínka s Bezinkou, hned místo před nimi Jaro s Jasmínou. Já a Dar jsme v konečném pořadí vystopovali cenné 5. místo, jímž jsme se vešli do (za jiných okolností) velmi prestižní první pětky. Místo bylo o to cennější, že jsme se vklínili mezi obě fenky Sabine na 4. a 6. místě. Na stupních vítězů byla na 3. místě Francouzska … když si měla převzít cenu a jeden ze tří krásných pohárů, připravených pořadateli na památku úspěchu s umístěním „na bedně“, odmítla – se slovy, že si pohár nezaslouží. Pro pořadatele to bylo jako pořádná facka… Erika z Maďarska, největší favoritka a poslední Mistryně, která se umístila na 2. nejvyšším stupínku, na stupně přišla a převzala ocenění s radostí a nanejvýš sportovním chováním. Vítězkou se stala díky dnešní nejlepší stopě mladší Němka Alina … a následoval snad ten největší políček i výsměch pořadatelům: i ona nepřišla na stupně, odmítla pohár pro vítěze, že se tak německá výprava z RZV dohodla. Němci zjevně nestrávili ten svůj neuznaný protest, i když se mi zdálo, že Alině osobně je to tiše líto. Jak jsem ji mohla během závodu poznat, byla velice milá, zřejmě i skromná a sympatická. Pánové rozhodčí nakonec udělali to nejlepší, co se v dané situaci dalo: osobně zanesli poháry i dárky oběma závodnicím a ty už nemohly znovu odmítnout – takovou aroganci by jim nikdo neodpustil.
Rozloučili jsme se se všemi přáteli, kteří odjížděli domů, s přáním šťastné cesty a návratu.. Viktor se při té příležitosti ptal, zda přijedeme na MS příští rok v Rakousku – musela jsem říci, že je to takřka vyloučeno, nemáme z našeho MR kvalifikaci, ale kdo ví … „nikdy neříkej nikdy“. Večer jsme pak v našem penzionu strávili spolu s Kunštekovými a Hankou s kamarádkou. Hanka bude odjíždět v noci, Cyril s paní jako my až ráno, takže se spolu ještě uvidíme na snídani. Co jsme večeřeli, přišli za mnou postupně dva pánové z německé výpravy, věděli, že mluvím trochu německy (za těch pár dní MS přece jen o poznání lépe, než na jeho začátku, asi hlavně díky Viktorovi a jeho paní). Starší pán (zřejmě právník) se mi snažil vysvětlit, co se Sabine stalo … tak jsem naopak já řekla jemu, jaké jsou požadavky platného řádu FCI vůči ukončení práce při sejití psa a pak i psovoda ze stopy… podle nichž jsme byli v sobotu „odpískáni“ i my. Mladší z pánů si přišel popovídat (stálo mne to chladnutí večeře na stole), ukázal mi fotky svého psa, ale byl tak příjemný, že jsem neměla srdce jej požádat, aby mne nechal nejprve sníst večeři. Také on zvídal, zda nás uvidí na MS v Rakousku … a divil se mé odpovědi ohledně nesplněné kvalifikace. Dar si zřejmě získal i u Němců, jako předtím u Rakušanů, velký respekt. A to mne pochopitelně velmi těšilo…
Ráno jsme se po společné snídani s Kunštekovými srdečně rozloučili, popřáli si vzájemně šťastnou cestu a rozjeli se domů. Měli jsme cestou naplánovanou prohlídku starého města v Levoči, které jsme (když už jedeme kolem) chtěli vidět. Hradby Levoči vypadaly docela impozantně, byť nebyly tak vysoké, jako v jiných, významnější městech, ale stará část města v jejich ochraně nás trošku zklamala. Část nejhezčích budov včetně vstupní brány se totiž právě opravovala a byla pod sítěmi či lešením, katedrála sv. Jakuba, dominující náměstí, nebyla volně přístupná pro prohlídky jednotlivcům, ale jen v určitý čas skupinám. Měli jsme sebou Dara, nechtěli čekat, stejně bychom se museli s manželem vystřídat na 2 prohlídkách nebo zavřít Dara v autě, tak jsme jen obešli náměstí a jeli už rovnou domů.
Jak hodnotit cestu na MS a naši účast na něm? Nejsme zklamaní, pro nás to byla hezká podzimní dovolená, prohlédli jsme si další zajímavá místa, na něž bychom se jen tak hned nepodívali, a to hlavní: měli jsme čest reprezentovat i radost ze společnosti přátel … starých, ale i nových. Viděli jsme a ocenili úžasnou práci, nasazení a obětavost pořadatelů, získali zase další závodní poznatky a zkušenosti, které můžeme napříště zahrnout do našeho tréninku.
Na závod jsme jeli (s ohledem na naše dosavadní výsledky) jako naprostí outsideři … a nakonec bojovali o titul Mistra světa. Proklouzl nám mezi prsty, či přesněji řečeno mezi zbytky stébel a drtí z kukuřice, skončili „až“ na 5. místě, ale i přesto podal Dar takový výkon, že jsme si získali uznání a respekt i našich soupeřů. Za to patří mému psímu parťákovi můj velký obdiv a dík.
Všem, co nám přáli štěstí a drželi palce, tímto ze srdce děkuji!!!