Elektrický obojek
Hodně jsem váhala, zda mám vůbec o této pro mne velmi neradostné zkušenosti psát…
Když jsem měla před rokem, ale ještě víc už dříve, velké problémy s Darovou poslušností (resp. neposlušností) a hlavně přivolání fungovalo občas jen na dlouhé šňůře, byl mi jako dobrá cvičební pomůcka doporučován právě elektrický obojek. Opravdu velmi dlouho jsem se mu úporně bránila, měla jsem silné zábrany a nechtěla jsem Dara týrat nějakými elektrickými „včeličkami“, byť by si to byl opravdu zasloužil. Až když jsme začali více cvičit na zkoušky a Dar mi ve „svých dnech“ sedral na cvičáku kůži z prstů, jak se mnou casnoval za vodítko, aby se dostal za žádoucí kamarádkou v řadě opodál a na place mi museli pomáhat s Darovým doslova „ulovením“ cvičitelé i páníček oné fenky, vždy jsem si naštvaně říkala, že už dost, teď už ten obojek opravdu pořídím. Ale pak byl Dar zase pár dnů (a někdy i týdnů) hodný a poslušný a já mezitím zase „vychladla“.
Už jsem si myslela, že je ta největší neposlušnost za námi a obojek už pro Dara potřeba nebude, když jsme začali cvičit na zkoušku ZM „revíry“ … a Darovo očurávání zástěn při tomhle cviku nemělo vlastně žádné „rozumné“ řešení. Dar moc dobře věděl, že na něj k zástěně nedosáhnu, tak si dělal, co chtěl (občas si ze mne dělal doslova „dobrý den“), a pak to hned „napravoval“ pěkným cvikem, za který jsem jej musela pochválit. A tím, co předváděl na cvičáku při večerních obranách minulé úterý, pohár mé trpělivosti definitivně přetekl.
Eva mi na výstavě v Nitře zapůjčila na vyzkoušení jejich obojek, který používala pro „své holky“ (ale především Elišku) při vycházkách do přírody na vyřešení jejich enormního zájmu o srny. Už jsem nijak neváhala a obojek si velmi ráda na pár dní půjčila. Od Mirka jsem věděla, že je třeba nechat psa s obojkem pár dnů chodit jen tak, aby si na něj zvykl a nespojil si trest právě s obojkem (i od Evy vím, že stačí, aby holkám obojek nasadila, a jsou skutečně dokonale poslušné a vrací se i od srn na první zavolání – ovšem pokud jej nemají, neodolají pokušení a za srnkami prostě vyběhnou … a jen tak se nezastaví). Ovšem Dar už je dospělý, docela zkušený (a mazaný) pes, který mnohému za ten čas strávený s námi rozumí, tak jsem se nebála to vzít „trošku zkratkou“.
Obojek jsem Darovi nasadila ještě neaktivovaný na vycházku, pak i druhý den doma na zahradě po stopě s Evou a opět i na vycházce s manželem a pak již následující den odpoledne jej „aktivovala“ a vyzkoušela „naostro“. Jako starostlivá a milující panička jsem ovšemže nejprve zkusila sílu účinku obojku na své dlani – i když jen na nejnižší stupeň ze šesti. Mám extrémně citlivé ruce (detekuji jimi mj. geopatogenní zóny), tak jsem si mohla být jistá, že pokud ten výboj „ustojím“ já, pak to nebude pro Dara zase tak hrozné. Rána nepříjemná byla, to ano, ale zase ne až natolik, aby se nedala snést.
Eva mi v Nitře radila, ať při použití zvolím hned vysoký stupeň, aby si to Dar pořádně pamatoval a lekce se nemusela mockrát opakovat. Mnozí psi totiž ten nejnižší stupeň prakticky ignorují a postupné zvyšování intenzity pak nemá žádoucí efekt.
Na první ostré vyzkoušení jsem Dara vyvedla jen na ulici a začali jsme chvíli cvičit. Poslušnost u nohy byla pěkná, ale pak na sebe Darova neposlušnost nenechala dlouho čekat: po prvním povelu „volno“ a následném přivolání Dar vůbec nereagoval a běžel místo ke mně si ještě očichat (a čurat) sloup elektrického vedení kousek opodál – však panička počká, už si na to mohla zvyknout… A tak jsem použila obojek a Dara práskla intenzitou "5". Dar je „bolestín“, žádný „tvrďák“ a jeho reakce mne až polekala a měla jsem sama k sobě za to silné výčitky. Ale než jsem stačila Dara mazlivě přivolat k sobě, již ke mně sám mazal a zařadil se mi k noze, jak měl Velmi jsem ho za poslušnost pochválila (víc, než obvykle) a Dar si to žel vyložil tak, že teď už zase může neposlouchat… Tak dostal podruhé, ale tentokrát jsem intenzitu snížila na "4", jenže reakce byla tatáž. Dar se úplně rozklepal a když jsem ho pak u nohy pohladila po krku, tak uhýbal a vypadalo to, že ho to moje pohlazení bolí. Ale určitě věděl, za co to bylo, v minulosti jsem po něm párkrát hodila, co jsem právě měla v ruce, a pak také vždy okamžitě přiběhl ke mně.
Žel to ale nestačilo. Nazítří, když jsem s Darem udělala stopu na ulici a dala mu po ní volno, Dar mne na přivolání opět neposlechl (resp.moje přivolání naprosto ignoroval), tak dostal další „čtyřkovou včelu“. "Neslyšel" pak po chvíli ještě jednou, tak mi nezbylo, než trestat znovu. Doufala jsem, že to snad bude už opravdu naposled, co jsem to musela udělat. Ale ustoupit teď by bylo zřejmě to nejhorší, co bych mohla udělat.
Na závěr cvičení na ulici jsem jako obvykle zkusila poslušnost (změny poloh) na pár metrů přes trávník. Dar po svém zvyku koukal kolem a můj povel ke změně polohy vůbec nevnímal, tak jsem použila na upozornění nejnižší impuls "1". Ale i po té mírné „včelce“ Dar se zavytím vyskočil do vzduchu a místo mnou požadovaného sednutí přiletěl ke mně. Nějak si vydedukoval, že je v bezpečí jen u mé nohy a úplně si pro příští chvíle zrušil povel "zůstaň". Jakmile jsem poodešla o víc, než 2 kroky, okamžitě se mi zvedal a přihrbený při zemi šel za mnou. Opakovali jsme cvik snad 20x, pořád jsem ho vytrvale vracela na místo a Dar stále odcházel za mnou. Nakonec jsem musela od něj pár kroků (jen asi na 2m) odcouvat, než se nám změny poloh nějak podařily a mohli jsme skončit. Abychom to dnešní pro Dara tak přísné cvičení zakončili něčím pozitivním, za co bych mohla chválit i odměnit, prošla jsem se s ním u nohy ještě kousek po ulici. Dar mne při chůzi obvykle vůbec nesleduje, často je nám na zkouškách (i při lekcích poslušnosti na cvičáku) vytýkán malý kontakt psa s psovodem, ale Dar v těch chvílích chodil se mnou docela jako maliňák...
Samozřejmě nechci, aby se Dar snad bál a už vůbec ne mne, ale budu muset v příštích dnech „vytyčit mantinely“. Odpoledne jdeme na obrany, vezmu obojek sebou a ohledně použití při obranách (hlavně při ton nežádoucím chování na zástěnách) se poradím s Mirkem.
