Když je boudou stůl...
Občas se přihodí něco, o čem se píše opravdu těžce – zejména proto, že událost, pokud je vytržená z kontextu těch předchozích a života vůbec, může vyznít úplně jinak, než to ve skutečnosti bylo. A tahle je jednou z nich…
Dar je velmi živý pes a ještě ve čtyřech letech takový „rozjívený kluk“. Náš syn je odrostlý, žádné děti už léta v naší rodině nejsou, tak pes je pro nás skutečným členem rodiny - jen čtyřnohým a chlupatým. V takovém případě se občas při tom úplně zapomíná na to, že pes, byť sebelépe vychovaný, zůstává zvířetem se všemi svými pudy a přirozenými reakcemi, v nichž velkou roli hraje jak osobnost a vlastní povaha (genetický základ) psa, tak jeho vývoj a socializace v domovské smečce. Ta domovská psí smečka je důležitá o to víc, čím v ní bylo štěně déle.
Dara jsem si brala poměrně pozdě, byl již odrostlejší štěně a v den, kdy jsme si jej odvezli, mu byly právě 4 měsíce. Do té doby žil u chovatele s mámou a dalšími třemi sourozenci. Rodina chovatele se o štěňata starala velmi pečlivě, snažili se, seč byli, aby novým majitelům předali štěňata dobře socializovaná i vybavená pro další život. Chodili s nimi mezi lidi, nechávali je hladit, aby štěňata nebyla bázlivá, provezli je autem na chatu do jiného prostředí, o každé štěně se staral jeden člen rodiny jako jeho vychovatel a páníček, který štěně učil i základům poslušnosti. O Dara se starala nejmladší Terezka a měla ho opravdu moc ráda. Myslím, že málo chovatelů, když jim zůstalo tolik štěňat tak dlouho doma, by o ně pečovalo tak dobře a poctivě. Nicméně i u nich se stala chyba z neznalosti – veškeré „poznávací akce“ pro štěňata ve venkovním prostředí podnikala štěňata s celou smečkou, nikoliv každé zvlášť jen se „svým páníčkem“ či paničkou. Hlavní domov měla štěňata ve velké boudě v kotci se svojí mámou a i když mohla občas i do domu a na zahradu (tam se muselo počítat se řáděním „demoliční čety“), tak přece jen drtivý podíl času trávila jen společně a s mámou … v kotci. Kotec byl umístěn kus za živým plotem, přes který nebylo na ulici pranic vidět, takže byl vcelku dobře „izolován“ od okolního světa. Za takových okolností, kdy všechny ranější a povahu formující fáze života štěněte (včetně socializační a II. štěněcí fáze – zařazení do hierarchie) prožilo štěně v rodné smečce, je pochopitelné, že „psí zákony“ má v sobě zakořeněné mnohem silněji, než pozdější lidskou rodinnou výchovu. Tou můžeme psa „obrousit“, ale to, co je hluboko v něm, už moc nezměníme. Takový pes je pak především … pes. Jenže tohle všechno jsme si vůbec neuvědomovali a tak, když jsme si Dara dovezli, udělali další obrovskou chybu, když jsme ho dali již k takřka ochromenému Argovi, aby se Argo necítil štěnětem odstrčený. Možná, že kdybych tehdy byla Darovi dovolila být stále se mnou (a štěně to opravdu moc chtělo!!), tak, jak jsem vychovala před lety Arga, mohlo se ještě leccos změnit k lepšímu. Samozřejmě – na výcvik a poznávací vycházky jsem brala Dara jen samotného, ale jinak byl stále spolu s Argem a tak posílil svoji „psí vazbu“ (a žel i chování) místo té lidské.
V Darovi z té štěněcí fáze zůstaly dva hluboko vrostlé (a zřejmě ani nevykořenitelné) velmi nepříjemné návyky či projevy: nekompromisní obrana „azylu“ a považování člověka, když je „na všech čtyřech“, také jaksi za psa. Ke všemu je Dar takový „humpolák“, trošku „hrom do police“ a jako divoký kluk někdy „nezná míru“ – dokáže poranit, i když to očividně nechtěl. Tak se stalo, že mi v minulých dnech trochu "cvakl" mámu…
Co se vlastně stalo…?
Právě vrcholila vlna veder. Moje máma je nesmírně dobrotivá duše a každému chce pomáhat. Bylo jí Dara líto, že je mu takové horko (venku bylo právě ve stínu 35°C) a tak si usmyslela, že mu trochu uleví. Přestože jsem jí x-krát říkala a varovala ji, že když je Dar pod stolem (který Dar bere jako svoji náhradní boudu a bezpečný, nerušený azyl!!), aby tam za ním nikdy nelezla, to nedělám ani já, že když mu něco chce, ať si ho vyvolá ven, na "neutrální území", (navíc už tím, že pes na pokyn přijde, dává najevo svoji ochotu přátelské komunikace), tak si máma žel nedala říci… byla přesvědčená, že když je vůči psu jen hodná a laskavá, tak si může vůči němu dovolit všechno. U Arga to tak navíc vždy fungovalo, jenže Dar opravdu není Argo… Máma tedy vlezla pod stůl, samozřejmě na "všech čtyřech", a podstrčila Darovi pod bradu namraženou chladící vložku v hadře. To bylo ještě v pořádku. Jenže Darovi prý vložka vyklouzla, tak mu ji moje starostlivá máma chtěla zase přistrčit a v ten moment ji Dar bez varování chytil za ruku a sevřel. Když máma začala křičet, tak ji pustil. Máma vyběhla ven a Dar zůstal pod stolem. Já u toho celého žel nebyla, jinak by se tohle jistě nestalo, a přiběhla jsem do kuchyně až na mámin křik, že ji Dar pokousal. Dar, když mne viděl, se pokusil zvednout tu nešťastnou v hadře zabalenou chladící vložku, která ležela před ním pod stolem. Myslela jsem si nejprve, že mu ji máma dala a Dar si pak chtěl tu vložku před mámou bránit, ale mně ji Dar zjevně chtěl podat. Nepovedlo se mu to, vložka mu z hadry vypadla, tak na můj rozhněvaný příkaz, aby šel ven, hadru i vložku nechal ležet na zemi a odešel na terasu, jak jsem mu ukázala. Vůbec nechápal, proč se na něho zlobíme, a cítil se „v právu“.
S tím pokousáním to naštěstí nebylo tak zlé – byly to hlavně oděrky v kůži, jen špičáky zajely hlouběji, ale zvládli jsme to dobře ošetřit doma. Máma hlavně byla v šoku z toho, že ji Dar kousl, docela pochopitelně se Dara v té chvíli bála a mluvila o ztrátě důvěry, a nějakou chvíli trvalo, než jsem jí celou věc vysvětlila ze "psího pohledu". Dara jsem pak zavolala k mámě, ukázala jsem mu její ruku obnaženou, aby viděl, co udělal (hned to chtěl mámě "ošetřovat" lízáním) a s tím, že je "fuj pes", co kousl babičku, jsem ho zase vyhostila ven a nikdo s ním ten den až do rána nemluvil. Žádná procházka, žádná večeře. A samozřejmě, i když pak zase směl do domu, stůl resp. místo pod ním má přísně zakázáno.
Zřejmě bude znít divně, co teď napíši, ale nelze to vyjádřit jinak. Každé zlo bývá nakonec i pro něco dobré. Mámina pokousaná ruka byla při tom všem, když už se to stalo, pro Dara velká a velmi potřebná zkušenost. Poprvé viděl, co člověku (navíc „jeho babičce“, kterou má velice rád) může kousnutím udělat a byl tím docela zaskočený. Najednou chápal, že se zlobíme, a akceptoval to, ale co víc – o dva dny později na obranách si vůči Mirkovi vůbec nechtěl chránit svoji pamlskovou krabičku a klidně Mirka opakovaně nechal, aby mu ji sebral! Evidentně se bál, že Mirka kousne. Mirek se divil, co že se to s Darem od posledně stalo (tehdy si Dar bránil svoji krabičku s pamlsky opravdu tvrdě), tak jsem mu to vysvětlila, a i když Mirek nad tím trochu vrtěl hlavou, myslím, že to vzal. Tím spíš, když viděl, jak parádně mu Dar skáče na rukáv (s krabičkou uvnitř), aby si získal svoji odměnu. K tomu Darovu kousnutí mámy Mirek říkal, že to by pes (hlavně pod mým stolem) udělat neměl - že mu prostě ten stůl nesmím dovolit. V čemž má Mirek samozřejmě plnou pravdu.
Máma zatím zase vzala Dara „na milost“ (však ji také vytrvale „odprošoval“), ale konečně od něj začala vyžadovat i jistou poslušnost a přestala se mu (doufám, že definitivně) „podbízet“. Ruka se jí krásně hojí a je po těch pár dnech zase už skoro v naprostém pořádku.
