Dárky od Maurii
Že naše kočky (tedy aspoň některé) nosily domů na terasu ulovené zabité myšky, byl vcelku běžný jev. Kočička byla vždy za myšku pochválena a dostala něco dobrého. Výjimkou byla naše 2. kočička Sněhule, která si nosila domů živé „hračky“ … přiváděla mne doslova k šílenství, když občas dotáhla do kuchyně živou ještěrku a jednou i živou myš a pak si je pouštěla po obýváku… vždy jsem trnula, aby tu svoji hračku stačila chytit (popřípadě ji popadli my) dříve, než se nechtěné zvířátko schová v bytě pod nábytkem…
Maurii je zřejmě jedna z mála ragdollek, která chodí i ven a doma je „povinně“ pouze na noc. Je vášnivá lovkyně a to zaměstnání ji nejen těší, ale jistě hodně přispívá i k jejímu perfektnímu zdravotnímu stavu a kondici – Maurii je stejně zdravá, jako byly naše předešlé „obyčejné“ kočky. Když se jí před pár měsíci podařilo ulovit svoji první myšku, také ji donesla na terasu, pochlubit se. Pak další a další. Maurii je navázána, jako správná ragdollka, na jednu „hlavní“ osobu – a to na mne. Několikrát za den chodívá z procházek okolními zahradami domů a voláním se ptá, kde jsem. Když si mne zkontroluje, trošku se pomazlí či aspoň dostane pohlazení, zase na pár chvil odchází za svojí kočičí zábavou.
Čas od času odjíždíme s manželem a Darem na víkend a Maurii musí zůstat doma sama, i když se o ni starají naši mladí. Je ráda, když za ní někdo přijde, ale po mém návratu si vždy vyslechnu žalostné pokňourávání … jakoby Maurii vyčítala, jak jsem ji mohla na tak dlouho opustit. A pak je mazlivější víc, než kdy jindy.
Letos jsme nechali Maurii doma samotnou přes dvě noci v dubnu, když jsme odjeli již v pátek na závod do Nového Malína. Když jsme se vrátili domů, čekalo mne pořádné překvapení: na pohovce, kde spím (a Maurii v noci vždy aspoň pár chvil se mnou) ležela úhledně naaranžovaná mrtvá myška … zjevně dárek od mojí kočičky! Však také Maurii byla nesmírně šťastná, že mne má zase doma! Ještě že jsem měla pohovku uklizenou a nenašla myš někde v peřinách…
Od té doby si Maurii párkrát donesla domů ještěrku – zdánlivě mrtvou ji vždy nechala někde na podlaze. Pokaždé jsem milou ještěrku sebrala na lopatku a jen jsem ji vysypala do keřů u plotu zahrady, ještěrka ožila a rychle se ztratila v keřích. Až před pár dny, kdy jsem byla pár hodin mimo dům, mi opět přistál dárek přímo v posteli – a tentokrát rovnou ve složené dece – Mauriina oblíbená živá ještěrka. Naštěstí jsem ji našla dříve, než se začala hýbat, a stačila ji jako ty předešlé vynést ven…
Tak se trošku děsím, co ještě mne s Maurii čeká … její „dárky“ opravdu nejsou pro „slabší nátury“.
