Maurii se zabydluje
Ty tři týdny s naší novou kočičkou utekly jako voda. Maurii je u nás už dávno doma, zatím jen v našem bytě, ven ji stále ještě raději nepouštím. Maurii bydlí v obýváku, který jsem raději, hlavně kvůli Darovi, oddělila od kuchyně drátěným kastrovacím sítem v průchodu … moc „krásy“ tohle dočasné řešení nepobere, ale zatím se ukazuje, že je tím nejlepším, co jsem mohla udělat – přes síto je vše vidět a Maurii už ví, že přes ně lézt nesmí (dva týdny to ani nezkusila, pak jí na překonání stačily sotva tři vteřiny). Číča je velice učenlivá, striktní zákazy (jako skoky přes to síto či lezení po lince, ale hlavně ignorace Darovy misky) začíná respektovat, i když musím bedlivě dohlížet.
Ovšem první dny, co byla u nás, byly trochu hektické - hlavně ten 3. den jsem měla doslova „infarktové“ ráno. V noci předtím byla pořádná bouřka, tak jsem nechala otevřené okno a Maurii pustila v noci volně po pokoji. Okenní parapet zvýšeného přízemí je skoro 2m nad zemí a Maurii se tehdy bála skoků z větších výšek, než z gauče, tak jsem se neobávala, že by mi Maurii vyskočila ven. Maurinka si navíc lehla na vršek pohovky, pak i ke mně na polštář a tulila se. Za bouřky jsem ale usnula a ráno kotě nikde. Byla jsem v klidu, myslela jsem, že je zase zalezlá pode mnou v pohovce (lezla tam všechna koťata a nedalo se s tím nic dělat) – a následoval strašný šok: kotě tam nebylo. Prohlédla jsem obývák, pak okolí domu, zda snad za bouřky nespadla poděšená číča z mokrého parapetu... Posléze jsem zavolala Dara, aby mi pomohl s hledáním. Dar kupodivu pod oknem nechtěl hledat, ani tam nečichl. A pak ho máma pustila domů a já koukám, Dar v obýváku pod oknem a Maurii na topení, trochu před Darem schovaná za křeslem. Byla jsem neskutečně šťastná a říkala si, že číča asi byla za závěsem na okně, kam jsem se zapomněla podívat. Pomazlila jsem ji, trošku učesala (to se jí moc líbilo a broukala), pak se Maurii nadlábla z kapsičky, kterou dostala z domu, a spokojeně se uložila v květináči na okně, kde líhávali ti dva černí kocouři před ní. Odešla jsem na chvilku na terasu a zapomněla za sebou zavřít dveře do obýváku (se stále otevřeným oknem). Přišla jsem asi za 5 minut ... a kotě už zase pryč. S mámou jsme doslova „obrátily naruby“ jak obývák, tak i kuchyň a nakonec celý byt. Byt prošel i Dar, čichal všude, ale nikde nic... Asi po hodině, když se Maurii stále neobjevila, mne napadlo ještě jedno místo: maličká mezera za skříňovou stěnou, kam se také schovávala všechna naše předchozí koťata. Zašpárala jsem za skříní dlouhou tyčkou a Dar najednou začal čichat do mezírky mezi bokem poslední skříně a stěnou a pak i škrábat packou … a to už jsem Maurii uviděla v rožku zdi – opravdu netuším, jak se číča do té mezírky mohla vejít…
Maurii se občas schovávala ještě i v příštích dvou či třech dnech, než se s námi začínala plně sžívat a zkoumat všechny dostupné prostory bytu. Je ráda s námi, ale mazlení a hlazení kupodivu moc nemiluje. Ani tělesný kontakt. O to raději si hraje, běhá a skáče.
S Darem mají takový velice zvláštní vztah. Maurii má před ním oprávněný respekt, když se k ní Dar přiblíží, stále ještě se ježí a tiše vrčí, ale neutíká. Pokud jsou oba na zemi a Dar k ní strčí čumák příliš blízko, Maurii prskne, vyskočí roztažená s tlapkami na všechny strany, aby vypadala veliká, vysoko do vzduchu a snaží se tak Dara zastrašit. Dar ji obvykle nechá (i na můj pokyn), ale pokud měl Maurii najít, chytí si ji mezi tlapy, aby jí zabránil v útěku, a jen uhýbá čumákem, dokud si od něj číču nepřevezmu. Maurii ho sice při tom plácá tlapkami, ale zřejmě se zataženými drápky … v tomhle ohledu je to velice jemné kotě. Ovšem když Dar leží klidně na zemi, Maurii se k němu pomalu přibližuje a pak buď opatrně projde kolem něj nebo si také lehne na koberec třeba jen půl metru od Dara a zůstane tak s ním odpočívat po hodnou chvíli.
Maurii jsem včera zvážila … ve 3 a půl měsících má 1,65kg. Zdá se, jakoby rostla snad před očima a celá naše rodina ji má stále radši. Bude to další „tátova čičinka“.
